Speciál: Hubněte s námiTestovánísoutěže

Šňupala jsem, abych se dostala do normálu. Hvězda Ulice Šárka Ullrichová otevřeně o drogovém období

+ 3 fotky+ 4 fotky
Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Herečku Šárku Ullrichovou znáte především ze seriálu Ulice, kde si zahrála vyléčenou alkoholičku a narkomanku Zuzanu. Možná ale nevíte, že si podobným peklem prošla i v reálu. Přidejte k tomu anorexii, bulimii, smrt nejlepšího přítele a máte takový životní příběh, který by byl hodný hollywoodského scénáře.

Petra Járková 8. února 2021

Šárka Ullrichová byla od dětství divoká bytost, která ráda zazlobila. Po DAMU se však přidaly problémy s alkoholem, drogami a příjmem potravy, které herečku na nějaký čas vyřadily z normálního života. Naštěstí se ze všeho dostala a nyní si užívá život plnými doušky. Bydlí v přírodě, jejími nejlepšími kamarádkami jsou srnky a její životní styl se s tím před lety nedá vůbec srovnat. Nejen o životních změnách si herečka povídala v pořadu Na kafeečko se svojí kolegyní Miluškou Bittnerovou.

Manžela mi uhánějí mladé herečky. Jana Bernášková o kolegyních, které jdou přes mrtvoly
Mohlo by Vás zajímat:

Manžela mi uhánějí mladé herečky. Jana Bernášková o kolegyních, které jdou přes mrtvoly

Bittnerová: Milá Šárko Ullrichová, vítej. Kávičku si s námi dáš?
Ullrichová: Moc ráda s tebou, Miluško.

Ty jsi měla dlouhou cestu sem, teda dlouhou, to ani ne.
No, ale musela jsem vzít nejdřív sekyru do ruky, nasekat si dřevo a zatopit, protože je tam zima. Ráno vstaneš, nejsi připravená, střelec jako já to prostě vždycky řeší na poslední chvíli, ale ono mi to tak nějak zatím vychází. To jenom prostě bylo ve stresu, jako, protože vždycky to nějak dopadne. Ráno se vzbudíš, máš tam ty dvě polínka, tak si to prostě musíš nějak zařídit.

Takhle, kdybyste nevěděli, o čem Šárka mluví, tak ona je důkazem toho, že seriálové herečky nebydlí ve vile, kde mají deset sluhů, bazén. Taky žijí třeba v domečku, kde jenom díky kamarádům mají dřevo, aby měly teplo, a pak ještě musí odhrabat sníh.
Na ten sníh si opravdu musíš vzít lopatu a odhrabat si ho, jinak bych prostě nevyjela a nedostala se sem. Mně už to přijde normální, akorát právě pak když to někomu říkám, tak se směje nebo na mě valí oči. Ale jinak to není zase až tak divný, jsou divnější věci. Žiju takhle dva tři roky, vlastně po tom, co umřel Tomáš nějak, tak já jsem se odstěhovala do lesa a úplně jsem měla potřebu být prostě jako balík.

Myslíš Tomáš Valík, když zemřel? Tebe to takhle vzalo?
Jo jo, my jsme byli srostlý úplně, my jsme byli opravdu jako siamský dvojčata. Nebo siamský dvojčata ne, ale prostě hodně hodně spřízněné duše.

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy
Mohlo by Vás zajímat:

Herečka Jarka Stránská otevřeně o smrti půlroční dcery: Tohle nepřebolí nikdy

Je fakt, že jsem si všimla, že jste spolu hodně kamarádili, když jsme se takhle občas potkaly na nějaké párty od Novy. On o tobě vydal dokument, hodně o tobě mluvil, jste byli kamarádi strašně dlouhou dobu. To od začátku seriálu?
Předtím jsme o sobě věděli, ale nestýkali jsme se. Pak jsme se ale poznali a on řekl, že jsme ze stejný planety. On měl nějaký ty svoje životy, to jsem mu nějak nevyvracela, protože to vždycky bylo na delší dobu. Já cítím, že jsme byli úplně prostě spřízněný duše, no a on si klidně umře. Já o něm nechci nějak mluvit, ani nevím, jestli by chtěl, abych o něm mluvila. Ale je fakt, že ten čas, hlavně jako ty čtyři měsíce ještě předtím, tak jsme se na sebe zlobili, protože to vzdával. Prostě už nechtěl.

Prostě najednou to vzdal, věděl, že je nemocný, a vzdal to a já jsem chtěla, aby bojoval, aby to nevzdával. A on si chodil se modlit. Říkal mi: „Dneska jsem byl u křížku a tam jsem se modlil, aby si mě svatej Antoníček prostě vzal.“ A já jsem říkala: „Tak běž.“ A nemluvila jsem s ním. Pak jsem za ním byla jednou v nemocnici, ale to už ležel na té JIPce a naopak mi přišlo, že to bude v pohodě. On byl krásnej, i když spal, tak to byla prostě hromada masa, velkej chlapák, a já si říkala, tohleto není možný, to ne, to bude dobrý.

Tomášova smrt je tedy zahalena tajemstvím a držíte to dál?
Jo jo jo, určitě by nechtěl, aby se o tom mluvilo. Ono, když se to nějak jako pojmenuje, tak se to tak jako banalizuje.

Jasně, ona se potom vyrojila spousta spekulací, že mi to bylo i vůči němu líto, jak strašně se spekulovalo, protože přesně ten jeho život nebyl o tom, na co zemřel. Ale znáš to, ta rouška tajemství nahrává těm spekulacím.
Když odešel, tak mě to úplně sejmulo, nemohla jsem ani jíst, prostě nic. Jedna firma mi musela vozit krabičkový jídlo, nebyla jsem schopná ničeho. Bylo to se mnou špatný. No a v den, kdy měl rozloučení, neměl pohřeb, byl zpopelněný, jsem seděla na terase s kamarádem Péťou a ten mi říká: „Vidíš to, co já?“ Strašně lilo, prostě hrozný slejvák. Mně to přišlo, že brečí prostě celá příroda, celý svět. Byl tam takový velký ořech na zahradě a najednou skrze to listí šlo nádherný světlo, úplně to prozářilo to listí, protože to byl podzim, a úplně se rozsvítilo a on říkal, Péťa je naprostý ateista, nevěří na věci, energie a tak. Tomáš byl zase druhý extrém, já jsem teda spíš k tomu Tomášovi, ale jako kdybych tam byla sama, tak si také řeknu, jako že jsem byla vyčerpaná, jenže prostě to bylo tak strašně silný, jako že až to bylo fakt kouzlo, on se přišel rozloučit podle mě, protože pak jsem zjistila, že to bylo přesně na hodinu, kdy byl zpopelněn. Mám úplně husinu.

A to jsme začaly tak vesele. Takže ty ses tam odstěhovala vlastně po tomhle zážitku a ty jsi vlastně toho Tomáše trošku doprovázela. Teda byla jsi jeden z nejbližší lidí.
Já jsem byla hrozně jako takovej asociál, já jsem vůbec nechtěla pak mezi lidi. Nesnáším takovýto, že člověk už je docela v pohodě a pak někdo přijde a začne tě litovat a vlastně ti to jakoby připomene. Prostě jsem měl potřebu se úplně ukrýt, někam zkrátka zalézt. Nejdřív jsem teda bydlela v Hodkovičkách, tam jsem se dala do kupy. Tam už jsem byla, když on umřel, a strašně mi to pomohlo. Byla to taková terapie, ta práce na zahradě, protože jsem dala do kupy zahradu, o kterou se třeba 15 let nikdo nestaral, ale předtím tam bydlela babička, po který ta zahrada a byt byly. A ta milovala tu zahradu a já cítila, že prostě má obrovský potenciál, takže jsem se na to vrhla. Já neplela, ale drnovala, rvala kořeny a tak. Ona mi to ale ten následující rok vrátila, ale mně to hlavně dělalo dobře, že prostě, když jsem se tam skryla a pak jsem úplně utekla na tu Točnou, kde jsem jako trošku odříznutá. Teď ale cítím, že bych se měla trošičku socializovat.

Jako takhle, vypadáš ale výborně! Nevypadáš, že žiješ se srnkami. (smích)
Ono jako nemusíš vždycky blbě vypadat, když žiješ se srnkami. Ale jako jo, donutila jsi mě dojít na manikúru, protože najednou prostě zjistíš, že zarůstáš mechem a kapradím a že bys jako měla.

To jsme rádi. Koukám, že máš i čerstvě umyté vlásky.
Přesně. (smích) Ne, tak já nechci říkat, že bych se jinak nemyla, ale učím na ZUŠ v Břežanech děti. Takže nejsem úplně jako totálně asociální. Taky kvůli tomu chodím i do školy ještě, abych mohla učit, protože vlastně nemám pedagogický minimum, takže vlastně ono maximum, když máš DAMU, tak to nestačí, musíš mít pedagogické minimum. Teď už chápu jako proč, protože vlastně to, že umíš nějak třeba částečně obor, neznamená, že ho umíš jakoby předávat.

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku
Mohlo by Vás zajímat:

Yvetta Blanarovičová o životních fackách: Táta byl devětkrát ženatý, v sedmdesáti si našel šestadvacítku

Počkej, ty máš tolik trpělivosti s dětmi?
No počkej, jako ze začátku jsem měl hodně problémů s autoritou. Já jsem si s nimi hned začala tykat, a to je problém. No a pak se mi párkrát stalo, že třeba prostě jdu a narazím do značky nebo jsem spadla. Řekla jsem, že to tady znají, ať mi ukážou nějaký místo, kde budeme moct hrát a zkoušet a kde nebude moc lidí, ale zároveň, že to tam nebude jako tady ve třídě. A oni mě dovedli k takový strouze, kde ani ta voda se skoro nehnula. Prostě tam byl stín a vlhko, a tak jsem si tam sedla na tu jednu jedinou kládu a ostatní stáli. Tak jim říkám, že tohle ne, jak jako chtějí zkoušet, že jdeme dál. Prostě, jestli víš, jak je takový ten kopec, ono to je prý od odpadu, u Břežan. Tak jsme tam vyšli a já říkám, jdeme na odpad a přejdeme tu strouhu. Takže jsme si vyrazili. A to jsem si chtěla jako udělat den, jsem si vzala bílý dlouhý šaty a červený lakovky, kabelku jsem vynesla, tak jsem si sebevědomě šla a rozmázla jsem se v té strouze. A představ si, že ani necekli. Nesmál se nikdo.

Jak tam máš starý děti?
Od pěti do patnácti, ale ty nejstarší jsou úplně nejvíc, jako ty jsou už prostě, oni musí znát, jako s těma malýma musíš jet nějak, byť ty víš, jakože, co děláš, ale nepotřebují vědět, kam to směřuje, ale ty nejstarší jo. A napsali si normálně a zdramatizovali, jsem na ně fakt strašně pyšná, jenom jsem je tak jako posunovala a nic nedělala za ně a oni zdramatizovali podle televizní předlohy Princové jsou na draka. Napsali si scénář ve správným formátu, tak, jak to má být. Mluvili jsme s panem Svěrákem, jak se to vůbec dá zahrát, přece jen na to má právo a co my s tím. Víš, jak to je. Ve chvíli, kdy je to jak podle předlohy, protože já jsem jim udělala docela sviňárničku, já jsem jim řekla, že jsem řekla paní ředitelce, že to napíšu já, pak jsem před to sedla a říkám, ty jo, já píšu jak datel, to nemůžu v životě napsat, a to jsem původně myslela, že to budu opisovat podle televize, pak jsem hledala hlasový zadávání, to ale Windows 10 nepodporuje češtinu, takže nějaký speak capture jo. Ten si ale musíš zkopírovat do správného dokumentu, a to už mi přišlo, že už je zase zbytečně složitý. No a pak přišla korona, tak říkám, co já s nimi budu dělat, a vidíš, tak uděláme to, že oni napíšou ten scénář.

Helena Vondráčková o natáčení Šíleně smutné princezny: Když bylo třeba, Vašek Neckář měl vždy po ruce stoličku
Mohlo by Vás zajímat:

Helena Vondráčková o natáčení Šíleně smutné princezny: Když bylo třeba, Vašek Neckář měl vždy po ruce stoličku

Tak já si myslím, že pokud budete chtít vydělávat miliony, tak že se s panem Svěrákem domluvíte.
Já jsem udělala právě to, že jsem jim řekla, ať si to předepíšou, tu pohádku, do jednotlivých kapitol. Ty kapitoly si chronologicky očíslujte, pojmenujte je a napište stručný obsah. Aby měli vlastně scénosled, no a pak jsem je nechala vybrat si jednu dvě scény a přepsat ji zpátky do dialogů. To udělali. Opisovali to z televize, a když to měli hotový, tak jsem jim řekla, že je to sice hezký, jak to opsali z televize, ale uděláme to ještě jednou, tohle dáme do šuplíku. Vy si vezměte ten scénář a napište to svými slovy, no a vznikly tak milý texty, jako že to bylo po smyslu, ale najednou jim to šlo líp do pusy a bylo to jejich řečí. Proto je to jejich originál, a proto si myslím, že by z toho mohlo něco jít. Už jenom to, že jako napsali scénář pro někoho, že si něco odnáší z té školy.

Já jsem teda nejvíc překvapená, že tam máš takové věkové spektrum, ale když se vrátíme k tobě, prosím tě, když si vzpomeneš na sebe, třeba nevím, v osmi letech, v té druhé třetí třídě, jaká byla Šárka Ullrichová?
Strašně jsem zlobila a pořád něco vyváděla, kamarádila se s cikány. Prostě, kdyby v té době bylo ADHD, tak já ho určitě mám. Takže já jsem musela chodit každý den na nějaký kroužek, musela jsem, nebo musela, chtěla jsem. Tu energii jsem ze sebe musela dostat ven. Byla jsem nejstarší, taťka umřel, když mi bylo 10, a přišel k nám Mirek, který měl ještě další děti, takže nás vlastně bylo pět. Já jsem byla vlastně jako nejstarší.

Když zemřel tvůj tatínek, tak sourozenci dlouho nevěděli, že tatínek už není. Vy jste jim to tajili?
No, to bylo jenom, protože ještě nebyla jakoby vhodná chvíle jim to říct. A vlastně než jim to mamka řekla, tak už brácha stačil přijít a zeptat se, kdy přijede z nemocnice.

Mě by totiž zajímalo velmi, protože sama si to neumím představit, přestože mi bylo taky deset let kdysi dávno, jak se s tím člověk v deseti letech vyrovná, že mu odejde rodič, já si to neumím představit, přece ta bolest je neskutečně veliká, ne?
Až tak, že ji vlastně jakoby necejtíš, jako nejdřív je to prostě, že se jakoby něčím obalíš a že reaguješ takhle. Když jsem se to dozvěděla, čekala na mě kamarádka na autobusové zastávce a řekla mi, že máma je vdova. Já jsem tomu slovu vůbec nerozuměla, netušila jsem, co to znamená, jen jsem věděla, že to je něco hrozně hroznýho, ošklivýho, ale úplně jsem měla zkrat a místo toho, abych šla domů, tak jsem vyběhla na kopec, tam byl kostel, takže za ten kostelík, no úplně nesmyslně oklikou třeba tři kiláky a pak jsem teprve doběhla domů. No a tam byla máma.

Martina Hudečková o smrti milovaného Juraje Herze: Nejhorší bylo vidět, jak přichází o tu svoji osobnost
Mohlo by Vás zajímat:

Martina Hudečková o smrti milovaného Juraje Herze: Nejhorší bylo vidět, jak přichází o tu svoji osobnost

Ale je to něco, co člověka úplně změní, jako že se dá říct, že byla jiná Šárka před smrtí tatínka a po smrti tatínka, nebo ne?
Jo, určitě jo. Ale chci říct, že jsem ho nikdy nepřestala hledat a hledám ho bohužel teda v mých partnerech. Podvědomě si přitahuju buď chlapy s podobnou povahou, nebo ve věku, ve kterým by byl on teď, takže starší. Ale hlavně, já si vytvářím i ten odchod podvědomě. To je jako hustý, že vlastně to má i ségra, i když ta má teď dlouhodobější vztah. Já jsem zažila zase pár kuriózních, ale jako podvědomě, já jsem se nikdy neuměla rozcházet, on to vlastně nakonec rozlomil vždycky ten muž můj, ale bylo to vždycky prostě buď 28. října, a oni nevěděli, že ten táta umřel 28. října, anebo okolo toho 28. října, že to je ještě úplně takhle, že prostě ty jsi vlastně jako to dítě, které žije tak, že si vytváří nějaký vzorce chování, a i to, jak to, jak funguje ta rodina se mu odráží potom v tom, jak žije v dospělosti, a podvědomě si vytváříte ty daný strukturální vzorce během dospívání.

Jsem tedy ráda, že se setkáváme dneska, a ne na přelomu toho října a listopadu.
No, já to moc nedávám před těmi narozeninami. Vždycky cítím, že jsem nějaká bez energie, teď ten podzim do toho, prostě konečná.

Já jsem slyšela, a to se tě chci zeptat, protože vím, že ty do toho tak trošku děláš, že vlastně před těmi narozeninami se tak jako právě uzavírají věci, aby se začalo potom jakoby nanovo.
Ano, vlastně každý nový rok začíná tvým narozením, jako je 1. ledna, ale v našem případě 10. prosince nebo 10. prosince ta smrt a potažmo jakoby narození vlastně. Ty máš, co se týče tvého energetického levelu jako míru energie, tak vlastně v den narozenin ty bys neměla dělat vůbec nic, vlastně tu oslavu by ti měli nachystat třeba tvoji kamarádi nebo rodiče, protože ty jsi na úplně nejnižším energetickém levelu, úplně vycuclá. Nejlíp jsi na tom tedy v půlce roku, to znamená v létě.

Míša Kuklová otevřeně o rakovině: Říkám si, že jsem zdravá, jen pořezaná
Mohlo by Vás zajímat:

Míša Kuklová otevřeně o rakovině: Říkám si, že jsem zdravá, jen pořezaná

Jíš všechno, nebo jsi vegetariánka?
Teď jím všechno. Byla jsem ale asi 8 let a z toho asi 4 roky vegan, jsem se vsadila prostě, že to jde. Pamatuju si, že jsme seděli s klukama v hospodě a kamarád vyprávěl, že srazil srnku, a kluci říkali, že ji měl vzít, že bychom si ji upekli, a on na to, že nemohl, že měla tak smutný oči, že se někam odplazila a tam určitě umřela. A já, že bych to vůbec zavedla a že by lidi vůbec nemuseli jíst maso, byla jsem posilněná nějakým pivkem nebo panákem, a že bych to vydržela, a kluci říkali, že ne. Tak proběhla sázka, že vlastně, když jako vydržím rok nejíst maso, takže vyhraju auto v hodnotě patnácti tisíc. Jelikož bych s ním nejspíš nikam nedojela a navíc jsem neměla řidičák, takže jsem vyhrála trekingové kolo. Ale chodila jsem se normálně načuchat, jako do uzenářství. (smích)

Víš ale, že se o tobě psalo, že jsi prošla anorexií a bulimií.
Jo a tam byl podle mě začátek. Já jsem byla taková jako, nebyla jsem tlustá, to rozhodně ne, ale nebyla jsem hubená. Měla jsem takovou druhou pubertu a nebyla jsem úplně spokojená se svojí postavou. Jak jsem závodně lyžovala, tak jsem měla prostě ty nohy větší, tak jsem tímhle začala hubnout a potom víc a víc, jenže to nejde vydržet dlouhodobě, takže jsem to začala vyhazovat. A tu bulimii považuju za to nejhorší ze všeho, co mě potkalo. U té jsem měla ty nevětší výčitky vždycky po tom, co jsem to udělala. Ale automaty jsem nehrála. (smích)

Kdy tohle bylo?
Hele právě nějak po DAMU, třeba v pětadvaceti, takže v dospělosti.

Co tě k tomu vedlo?
Doktoři třeba říkali, že to mohou být právě ty holčičky, kterým umřel tatínek takhle jako brzo, tak ony chtějí zůstat jakoby v tom těle, kdy ještě žil. Takže jako ta holčička nechce dospět podvědomě, ale nevím, tak já jsem to hlavně nikdy nedotáhla tak daleko nebo tak hluboko, tak nízko, že bych musela být hospitalizovaná, že bych třeba měla 40 kilo, to ne.

Zpěvačka Heidi Janků: Táta mi řekl, že jsem mu zkazila život a před smrtí mě zapřel
Mohlo by Vás zajímat:

Zpěvačka Heidi Janků: Táta mi řekl, že jsem mu zkazila život a před smrtí mě zapřel

Ty jsi to ale vždycky nakonec včas stopla.
Jo jo, ryla jsem čumákem po štěrku a pak zase ti andílci. Představuju si to, že jedeš na řetízáku, už drhneš tou sedačkou po štěrku a v poslední chvíli přijde ten andílek, který tě zachrání. Díky nim jsem to podle mě vždycky na poslední chvíli vybrala.

Tři a půl měsíce v léčebně jsi byla.
Oni mi dali pět, ale ti klienti mě nesnášeli, byla jsem hrozně akční, pořád jsem se hlásila a dělala ostatním to zrcadlo. Pořád jsem na těch skupinách něco měla, argumentovala. Byla jsem prostě úplně nesnesitelná. Ale zase jsem byla za tři a půl měsíce venku.

Tam ses léčila s čím? To byla závislost na drogách?
Ono je to jedno, co to je, byla jsem prostě kombinovaná, to znamená alkohol a drogy. Alkohol byl určitě spouštěč, mně totiž alkohol nechutnal a pila jsem ho vždycky rychle proto, abych to měla co nejrychleji za sebou. No a pak jsem začala shánět něco, abych byla zase normální, prostě alibismus největšího kalibru, když si to omluvíš, že si to dáváš, abys byla normální, to je prostě hrozný.

Ty jsi ale po léčení zůstala čistá, a to se málokomu podaří.
Hele, on se nevyléčí nikdo a vždycky se to může vrátit. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neměla chutě. Ale jde o to to prostě zastavit.

A co byl spouštěč?
Třeba krizová situace. Třeba rozchod, tam jsem se třeba napila. Ale je dobrý mít takovou kotvu. U mě to byl pan doktor Randák, který pracoval u Apolináře, teď pracuje v Mělníku a já za ním jezdím. On už dokáže odhadnout tu krizovku.

Kouká se na nás hodně maminek, co mají děti. Co bych měla dělat, když mám tušení, že moje dítě bere drogy. Nebo co mám dělat, aby ty drogy nebralo? Mohli tomu rodiče nějak zabránit?
Já myslím, že rodiče vůbec netušili, že se něco děje, já jsem tam jezdila na víkendy. Pak to teda prasklo, ale stejně to byla dlouhá doba, než jsem do té léčebny vůbec šla. Nejtěžší je totiž pro tebe si to vůbec přiznat. Proč já? A pořád tomu problému nechceš uvěřit. Úplně se odmítáš, protože jsi prohrála sama před sebou. Stydíš se a nesnášíš, což je taky špatně. Ty se ale musíš přijmout, ale to může pramenit už někde v dětství. Co já mám vypozorováno, tak 99 % klientů, co tam byli, nebyli z úplné rodiny. Je tedy dobrý, aby tam byl takový ten základ. Mít mámu, tátu a neřešit žádný velký problémy. Tak záleží na tom, jak to dítěti nastavíš a jak moc se mu věnuješ. I když mně se rodiče věnovali.

Celý rozhovor s Šárkou Ullrichovou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Zdroj náhledové fotografie k článku: Profimedia.cz/Jakub Patera-Lifee.cz/koláž Lifee.cz

Přidat na Seznam.cz Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz

Další články