Nora (18): Brácha odmítá odložit pyžamo i u stromečku. Letos jsme mu ale připravili pomstu, na kterou nezapomene

Můj brácha Aleš je blázen. Tedy, to většinou počítačoví maniaci bývají, ale u něho to jde ještě o kousek dál. A že má podivné nápady, o tom se celá naše rodina přesvědčuje každé Vánoce. Stačí kouknout na dárky, které bratr dává.

Pavla (39): Můj bratr je fešák, který střídá partnerky jako ponožky. Jeho chování mi vzalo důvěru v muže

Pyžamový kluk

Aleš miluje pyžama. Možná je to úchylka, možná je mu v nich dobře, cítí se pohodlně nebo se jednoduše nechce převlékat. Nemá na to nejspíš čas, protože celé dny dřepí ve svém pokoji, patřičně zatemněném, a čučí do počítače. Pokud právě pracuje – protože vytváření jakýchsi programů je jeho práce – pak v pořádku. No a jindy hraje počítačové hry.

Naše máma už je na to alergická. Například máma celé dopoledne vaří nedělní oběd a těší se, že se sejdeme u stolu. Já, mamka, taťka a Aleš. Jenže po něm není vidu ani slechu. „Kde je ten kluk zase?“ bručí táta a jde lomcovat klikou Alešova pokoje. Ten odemkne, vykoukne a je – v pyžamu.

„Takhle chceš jít ke stolu?!“ hřímá táta, ale Aleš na jeho výtku nereaguje a už se žene ke svíčkové.

Lenka (27): Má matka má s bratrem divný vztah. Neměli by spolu bydlet

U večeře v pyžamu

Takže už je vám asi jasné, jak to u nás vypadá. Aleš prostě žije v pyžamu. Nejhorší ovšem je, že slušnější oděv na sebe neoblékne ani o svátcích, ani o Vánocích. Pravda, vezme si na sebe jedno z pyžam, o kterém by se skutečně dalo říct, že je to domácí obleček, ale nás to fakt popuzuje. Samozřejmě se všichni tři snažíme ho ukáznit, takže než zasedneme ke štědrovečerní večeři, postupně na něj útočíme:

„Alešku, jsou Vánoce! Nechceš se trochu vystrojit?“ zeptá se opatrně máma.

„Aleši, prostě si vezmeš kalhoty a košili, jinak sem ani nechoď!“ přidá se táta už nazlobeně.

Je to ale marné. Takže zbaštíme večeři, Aleš v pyžamu a jdeme rozbalovat dárky.

Edita (54): Připravuji dárky a dopisy pro celou rodinu. Dlouho už tu nebudu

Překvapení se nekoná

Každý rok jsme Alešovi dávali pod stromeček pyžamo. Jedno, dvě, tři, k tomu knížku nebo nějakou drobnost. Máma pokaždé přihodila košili, táta poukaz do nějakého šikovného obchodu s oblečením, ale obojí zůstávalo bez odezvy. Koneckonců, to by mi mohlo být fuk, ale horší je, že Aleš nám všem dával taky pyžamo.

„Tak copak nám Ježíšek letos přinesl?“ Koukám upřeně na Aleše a rozbaluji růžové pyžamo. „To ti bude slušet!“ nechá se Aleš slyšet. Máma s povzdechem rozbaluje svoje a táta taky.

A najednou někdo zvoní. „Brácho, koukni se, koho nám sem čerti nesou,“ vyzvala jsem Aleše a mrkla na naše. Bleskově jsme zalezli do ložnice a navlékli se do vánočních dárků. Já byla jak růžovej bonbón, mamka jako selka a táta v tom pruhovaném… To radši nebudu komentovat.

Když se Aleš vrátil, nestačil zírat.

„Co blbnete?“ vyjekl.

„No co, vzali jsme si na sebe domácí oblečky, stejně jako ty,“ odvětila jsem medově.

A dojeli jsme ten večer v pyžamech. A já doufám, že pohled na nás tři v pyžamu Aleše aspoň trochu vyléčil a už se bude – aspoň občas – oblékat jako kultivovaný člověk.

Míla (48): Moje dcery se chtěly sejít se svými nevlastními sestrami. Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsem byla dojatá

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].