Petr (33): Zamiloval jsem se do své šéfky a kvůli poblouznění jsem přestal zvládat práci i život

Do firmy jsem nastoupil v osmadvaceti, po několika letech strávených v menší projekční kanceláři. Pět let jsem seděl u stejného stolu v kanceláři v Ostravě a kreslil projekty hal a skladů. Nebyl jsem hvězda, ale termíny jsem držel. Šéf mi dvakrát zvedl plat a já měl pocit, že tam klidně zestárnu.

Máme novou vedoucí

Loni v lednu odešel náš starý vedoucí do důchodu a místo něj přišla Lucie. Bylo jí čtyřicet, pocházela z Brna a hned první týden si s každým z nás sedla na hodinu.

Ptala se mě na projekty, na to, co mě baví, a poslouchala tak, jak mě dlouho nikdo neposlouchal. „Vy jste tady podle výkresů nejpečlivější. S vámi počítám na ty větší věci,“ řekla mi tehdy.

O sobě toho prozradila málo. Jen to, že se do Ostravy přestěhovala kvůli téhle pozici, má za sebou náročný rok a chce si oddělení srovnat podle svého.

Odcházel jsem z té schůzky a usmíval se jak idiot. Ten večer jsem si její jméno vyhledal na internetu a četl si její rozhovor pro oborový časopis.

Marek (28): Na firemním večírku jsem se opil a teď mě o dvacet let starší šéfová zve na večeři

Chodil jsem do práce kvůli ní

Během pár týdnů jsem se přistihl, že si ráno vybírám košili podle toho, jestli máme poradu. Že si sedám na jednáních tak, abych na ni viděl.

Po rozchodu s bývalou přítelkyní jsem byl pár let sám a vztahy vzdal. A najednou tohle...

Věděl jsem, že je vdaná. Nosila prstýnek. Nic to nezměnilo, protože zamilovanost si s fakty hlavu neláme.

Začal jsem si vymýšlet důvody, proč za ní chodit. Konzultace, které jsem nepotřeboval. Dotazy, na které jsem znal odpověď. Místo kreslení jsem přemýšlel, co jí zítra řeknu.

Kolega Martin mě jednou u kávy varoval. „Prosím tě, vzpamatuj se. Všichni to vidí a ona taky,“ řekl mi. Mávl jsem nad tím rukou, že nevím, o čem mluví.

Miloš (41): Když je šéfová zmije, rozhodně nebudu dělat nic nad rámec své pracovní náplně

Začal jsem dělat chyby

V dubnu jsem poprvé za pět let odevzdal projekt po termínu. Klient si na zpoždění stěžoval vedení. Říkal jsem si, že to doženu. Jenže večer jsem místo práce zase jen scrolloval Luciin profil na sociální síti a přehrával si v hlavě, co mi ten den řekla u kopírky.

V květnu mi Lucie vrátila dokumentaci s dvanácti chybami. Seděl jsem nad tím červeným seznamem chyb a nepoznával svou práci. Místo abych se styděl sám před sebou, řešil jsem, co si o mně pomyslí ona.

„Tohle od vás vidím poprvé. Zkontrolujte si to, než to pošlete dál,“ napsala mi tehdy do e-mailu.

Pozvala si mě na schůzku mezi čtyřma očima. „Petře, něco se s vámi děje. Potřebujete volno, nebo se děje něco doma?“ zeptala se. Bylo to poprvé, co jsme byli sami v zasedačce, a já místo odpovědi na její otázku koktal cosi o tom, že se mi s ní hrozně dobře spolupracuje.

Dívala se na mě dlouho a pak jen řekla, že bychom se měli vrátit k práci. Od toho dne si držela odstup.

Mateo (25): Šéfová byla trochu suchar, tak jsem chtěl naši poradu trochu uvolnit. Skončilo to mým vyhazovem

Zvoral jsem to

Koncem srpna si mě zavolala znovu, tentokrát s personalistkou. Na stole ležela výpověď pro nadbytečnost. Firma rušila jedno projektantské místo, protože přišla o velkou zakázku pro developera. Někdo z pěti projektantů musel jít a všichni v místnosti věděli, podle čeho se vybíralo.

„Rozhodovala jsem se podle výkonů za poslední půlrok. Je mi to líto, ale byl jste to vy,“ řekla Lucie klidně. Později jsem se jí zeptal, jestli v tom bylo i něco jiného. Jestli mě nepropustila kvůli tomu, jak jsem se choval.

Odpověděla mi tiše, ale bez zaváhání. „Nevyhazuji vás za city, Petře. Vyhazuji vás, protože jste kvůli nim přestal pracovat. To jste si vybral sám.“

Dostal jsem dva platy jako odstupné a krabici na osobní věci. Cesta domů tramvají byla nejdelší v mém životě.

Martin mi zavolal ještě ten den. „Nikdo ti to tady nepřál. Ale viděl jsi se poslední půlrok?“ zeptal se mě. Měl pravdu, přesto jsem nevěděl, co mu na to mám říct.

Nové místo jsem našel po dvou měsících v menší projekční kanceláři za nižší plat. Beru to jako školné, i když dost drahé.

Martinovi jsem se omluvil, že jsem ho neposlechl. Chodíme spolu jednou za měsíc na pivo a o Lucii se nebavíme. Tu jsem neviděl od vyhazovu. Nechodím na její profil a nepíšu jí, i když jsem k tomu měl stokrát nutkání.

Nezničila mě. Zničil jsem se sám, protože jsem se nedokázal vzpamatovat. Pět let práce jsem vyměnil za půl roku snění – a nikdo mi nic nedlužil.

Karel (31): Šéfová mě svedla a zmanipulovala. Před obřím průšvihem mě zachránila náhoda

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].