Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Lukáš miluje Kláru, ale dlouhé roky se bál říct jí to. Myslel si, že tím všechno pokazí. Když se k tomu konečně odhodlal, bylo možná už příliš pozdě. Klára se totiž odstěhovala do zahraničí, kde chtěla začít nový život.
Klára balila stan tak pečlivě, jako by skládala vzpomínky do krabice, kterou si veze na druhý konec světa. Díval jsem se na ni a přemýšlel, jestli má vůbec smysl to, co jsem si celý týden opakoval v hlavě.
„Tak co, jedeme na to místo u řeky jako posledně?“ zeptala se a otočila se ke mně s tím svým úsměvem, který miluji už tak dlouho.
„Jasně,“ řekl jsem. „Tohle poslední kempování bude zároveň rozlučkou s naším místem.“
Zamiloval jsem se do ní
To slovo poslední mě píchlo u srdce. Klára za tři týdny odlétá do Irska. Čeká ji nová práce, nový život, nový začátek. A já jsem se rozhodl, že tenhle víkend bude jiný než všechny ostatní, které jsme spolu strávili jako kamarádi, co si nikdy nic neřekli.
Poznali jsme se na vysoké. V ročníku jsme byli ti dva podivní, co raději chodili na výlety než na párty. Klára se smála na celé kolo, měla vždycky v kapse čokoládu a nikdy neřešila, jestli šlápne do louže. Zamiloval jsem se do ní tak pomalu, že jsem si to ani nestihl uvědomit. A když jsem si to uvědomil, bylo už pozdě. Chodila s Honzou, a pak s Filipem, a mezitím jsme si prostě zvykli být kamarádi.
Říkal jsem si, že to přejde. Nepřešlo.
Kempování s dívkou, kterou miluju
Cestou autem pustila playlist, co jsme si vytvořili už před lety. A zpívala falešně, jak jen ona to umí.
„Pamatuješ, jak jsme tady jednou zabloudili a museli jsme spát v autě?“ smála se.
„Pamatuju,“ řekl jsem. „Byla mi děsná zima a ty sis vzala i mou deku.“
„Takhle si to nepamatuju,“ odpověděla a strčila do mě rukou. „Byl jsi gentleman a půjčil jsi mi ji sám.“
Byla to pravda, ale nepřipomínal jsem to, protože jsem chtěl, aby si to pamatovala takhle. Jako gesto z lásky, kterou jsem k ní cítil, ale nikdy jsem se nevyslovil.
Naše poslední chvíle
Dojeli jsme pozdě odpoledne. Řeka byla stejná jako loni, tichá a zelenavá, s mlhou, co se držela u břehu, jako by nechtěla odejít. Postavili jsme stany kousek od sebe, tak jak vždycky, a Klára se pustila do rozdělávání ohně s vervou člověka, který ví, že tohle je naposled.
„Až tam budu, budeš mi psát?“ zeptala se najednou, aniž by se na mě podívala.
„Jasně že budu,“ řekl jsem. „Ale to nebude stejné.“
„Já vím,“ řekla tiše. „Nic nebude stejné.“
Seděli jsme dlouho a mlčeli, jen plameny praskaly a odněkud z lesa se ozývalo houkání sovy. Cítil jsem, jak mi srdce bije rychleji, jako by tušilo, že se něco chystá.
Uvařili jsme si čaj z konvičky, kterou jsme si vždycky brali na výlety, a Klára si přisedla blíž, protože jí byla zima. Ucítil jsem její vlasy u tváře a na chvíli jsem zapomněl dýchat.
„Budeš mi chybět, Lukáši,“ řekla najednou. „Víc, než si vůbec dovedeš představit.“
Chtěl jsem něco odpovědět, ale slova mi zůstala v krku jako kus suchého chleba.
A pak přišly ty hvězdy
Kolem desáté se obloha vyčistila a hvězdy se rozzářily tak, jak jen na tábořišti daleko od města dokážou. Klára si lehla na deku a dívala se nahoru s otevřenou pusou jako dítě.
„Padá!“ zvolala a ukázala prstem. „Rychle, něco si přej!“
Zavřel jsem oči a nepřál jsem si nic. Přemýšlel jsem, jak jí to řeknu, a najednou mi bylo jasné, že jestli to neřeknu teď, neřeknu to nikdy.
„Kláro,“ začal jsem a hlas mi zněl trochu cize. „Musím ti něco povědět. A asi to bude znít podivně po tolika letech.“
Posadila se a podívala se na mě s tím výrazem, který má, když ví, že přichází něco důležitého.
„Co se děje?“
„Já tě mám rád... Ne jako kamarádku. Už dlouho. Vlastně od té doby, co jsme se poznali, a nikdy jsem si nedovolil to říct, protože jsi byla vždycky s někým jiným, nebo protože jsem se bál, že to všechno pokazím.“
Klára mlčela tak dlouho, až jsem se začal bát, že odejde.
„Lukáši,“ vydechla nakonec. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Protože jsem se bál,“ vydechl jsem. „A teď se bojím ještě víc, protože odjíždíš a já vím, že je to asi ta nejhorší chvíle, kdy to říct.“
Anna (25): Zamilovala jsem se do mámina kolouška. Když jsme spolu o samotě, napětí by se dalo krájet
Nemáme moc času
Otočila se ke mně a v očích měla něco mezi bolestí a nejistotou.
„Já jsem to vždycky trochu tušila,“ přiznala tiše. „Ale nikdy jsem si to nechtěla přiznat, protože... protože bych se pak musela ptát, co bych na to řekla já.“
„A co bys řekla?“ zeptal jsem se a cítil jsem, jak mi srdce buší až v uších.
„Nevím,“ řekla a odvrátila pohled ke hvězdám. „Mám tě ráda jako svého nejlepšího přítele, Lukáši. Ale jestli je to i něco víc, to teď nevím. Měla bych si to promyslet, abych neodpověděla špatně.“
„Za tři týdny odjíždíš,“ řekl jsem hořce. „Takže asi na to nemáme čas.“
„To není fér!“ vyhrkla. „Nemůžeš to na mě takhle vysypat a čekat, že budu mít odpověď hned.“
Měla pravdu, a já jsem to věděl, ale zároveň jsem cítil takovou podivnou vlnu zoufalství.
„Promiň,“ řekl jsem. „Nechtěl jsem tě do ničeho tlačit. Jen jsem si myslel, že bych litoval celý život, kdybych ti to nikdy neřekl.“
Seděli jsme dlouho vedle sebe a nikdo z nás nevěděl, co dál. Ohýnek pomalu dohasínal a s ním i ta odvaha, kterou jsem chvíli měl.
Ráno, které nevrátilo nic zpátky
Ráno bylo chladné a mlhavé. Když jsem vylezl ze stanu, Klára už seděla u vyhaslého ohniště a dívala se do řeky.
„Nespala jsem,“ řekla, aniž by se otočila.
„Já taky ne,“ přiznal jsem.
„Přemýšlela jsem celou noc. A víš co je nejhorší? Že si nejsem jistá vůbec ničím. Nevím, jestli je to, co k tobě cítím, láska, nebo jenom strach z toho, že tě ztratím jako přítele. A nevím, jestli bych ti dokázala dát to, co potřebuješ.“
„Nemusíš mi odpovídat teď hned.“
„Ale musím,“ řekla. „Protože jestli něco necítím opravdově, nechci ti dávat naději, kterou pak zklamu.“
Podívala se mi do očí a v tu chvíli jsem viděl, že bojuje se sebou úplně stejně jako já.
„Mám tě rád i takhle,“ řekl jsem tiše. „I kdyby to nikdy nebylo víc.“
Rozplakala se a já ji objal, i když jsem cítil, jak mi to trhá srdce na kusy.
Udělal bych to znova?
Sbalili jsme stany v tichu, které bylo jiné než to předtím. Ne napjaté, ale smutné, jako když víte, že něco skončilo, i když to vlastně nikdy naplno nezačalo.
Cestou zpátky jsme mluvili málo. Klára mi jednou stiskla ruku na řadicí páce a zašeptala: „Díky, že jsi mi to řekl. I když to bolí.“
„Bolí to i mě,“ odpověděl jsem.
Za tři týdny jsem ji odvezl na letiště. Objali jsme se, trvalo to déle než obvykle, a ona mi do ucha řekla: „Kdo ví, co bude. Možná jednou zjistím, že jsem byla hloupá.“
Neřekl jsem nic, jen jsem se usmál, protože jsem věděl, že na tuhle větu nikdy nezapomenu.
Od té doby si píšeme, ne moc často, ale pravidelně. Zprávy jsou milé, obyčejné, plné novinek o práci a počasí, ale nikdy se v nich nevrátíme k tomu, co se stalo té noci pod hvězdami. Někdy si říkám, že jsem udělal chybu, že jsem neměl nic říkat. A jindy vím, že bych to udělal znova. Protože ať už náš příběh dopadne jakkoli, konečně jsem přestal mlčet.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
