Klára (22): Myslela jsem, že dopis plný něhy byl pro mě. Na ten trapas nikdy nezapomenu

Stará univerzitní knihovna měla své vlastní kouzlo. Voněla po prachu, starém papíru a něčem nevysvětlitelně uklidňujícím. Pro většinu studentů to bylo jen místo, kam chodili z povinnosti, aby si rychle vypůjčili skripta a zmizeli zpět do rušného světa venku. Pro mě to však bylo útočiště. A především místem, kde jsem mohla být nablízku jemu.

Charismatický vyučující

Profesor Hrubý byl uznávaným odborníkem na literaturu devatenáctého století. Jeho přednášky byly plné vášně, jeho hlas měl hluboký, podmanivý tón, který mě nutil hltat každé jeho slovo.

Bylo mu přes padesát, ale jeho charisma z něj dělalo někoho naprosto výjimečného. Měl lehce prošedivělé vlasy, laskavý úsměv a podmanivý pohled.

Trávila jsem dlouhé hodiny v nejzazším koutě studovny. Předstírala jsem, že čtu objemné svazky poezie, a přitom jsem ho jen sledovala, jak prochází mezi regály, vrací knihy nebo si dělá poznámky u velkého dubového stolu.

Ilona (27): Kvůli poměru s učitelem jsem málem nedostudovala vysokou školu. Byla jsem pro něj jen jedna epizoda

Obdiv, který přerostl v něco víc

Moje posedlost začala nenápadně. Zprvu to byl jen obdiv k jeho vědomostem, ale postupně se to změnilo v něco hlubšího. Začala jsem si vybírat knihy, o nichž se zmiňoval na přednáškách, jen abych měla záminku s ním promluvit.

A on si mě všiml. Často se u mého stolu zastavil, usmál se a zeptal se, jak se mi dané dílo líbí. Jeho pozornost mě hřála u srdce.

„Vidím, že jste se pustila do Máchy, Kláro. To je velmi dobrá volba pro sychravé podzimní večery,“ řekl mi jednoho dne, když stál tak blízko, že jsem cítila vůni jeho kolínské.

„Je to fascinující čtení, pane profesore,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi do tváří hrne červeň.

„Ve své knihovně mám jedno starší vydání, které obsahuje i jeho méně známé dopisy. Pokud byste měla zájem, přinesu vám ho. Tu knihu jsem neotevřel snad třicet let...“

Souhlasila jsem s nadšením, které se mi jen stěží dařilo skrývat. Brala jsem to jako znamení. Znamení, že pro něj nejsem jen další studentkou v davu. Že mezi námi vzniká nějaké zvláštní, neviditelné pouto.

Lada (46): Našla jsem si vdovce. Nemůžu se ale přenést přes to, že mě nikdy nebude milovat jako nebožku

Letmé pohledy a tichá naděje

Dny plynuly a naše krátká setkání v knihovně se stala mým hlavním zdrojem radosti. Začala jsem si všímat drobných detailů. Jak se na mě dívá, když si myslí, že ho nevidím. Jeho pohled byl často zádumčivý, plný zvláštní melancholie. Někdy se zadíval na mé vlasy, jindy na profil mé tváře, když jsem se skláněla nad stránkami knihy.

Ve své hlavě jsem si vytvořila celý vysněný svět. Svět, kde věkový rozdíl nic neznamená, kde jsme jen dvě spřízněné duše, které se našly uprostřed oceánu slov a příběhů.

Věřila jsem, že jeho zdrženlivost je pouze projevem profesionality, kterou si jako vyučující musí zachovat. Že pod tou slupkou akademika se skrývá muž, který ke mně cítí totéž, co já k němu.

Jednoho sychravého úterního večera, kdy za velkými okny knihovny bubnoval déšť, mi přinesl slíbenou knihu. Starý svazek s vybledlými deskami.

„Tady je to vydání, o kterém jsem mluvil,“ řekl tiše a položil knihu na můj stůl. „Doufám, že v ní najdete to, co hledáte.“ Jeho slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co odešel. Byla to jen běžná fráze, nebo v nich byl skrytý význam S rozechvělýma rukama jsem knihu otevřela.

Radka (35): Chtěla jsem nahradit sbírku po jeho bývalce. Místo vděku přišel krutý konec

Dopis plný něhy

Večer na koleji jsem se zabalila do deky, uvařila si čaj a začala listovat zažloutlými stránkami. Kniha byla plná krásných veršů, ale to, co mě upoutalo nejvíc, na mě vyklouzlo zhruba v polovině svazku. Mezi dvěma básněmi ležel složený list papíru.

Srdce mi začalo bušit až v krku. Opatrně jsem papír rozložila. Byl to dopis, psaný elegantním, úhledným rukopisem. Písmo jsem okamžitě poznala – byl to rukopis profesora Hrubého. Znala jsem ho z poznámek, které nám psal na tabuli.

Začala jsem číst a dech se mi zrychloval.

„Moje drahá, nevím, jak dlouho ještě dokážu skrývat to, co k tobě cítím. Každý den tě vidím sedět mezi knihami, tvé tmavé vlasy padající do tváře, tvůj soustředěný pohled. Jsi pro mě ztělesněním všeho krásného, co jsem v životě ztratil. Když se na tebe dívám, mám pocit, že se čas zastavil. Toužím se tě dotknout, říct ti, jak moc znamenáš pro můj prázdný svět, ale vím, že nemohu. Zůstává mi jen tento tichý obdiv a naděje, že snad jednoho dne pochopíš, co se skrývá v mých pohledech.“

Dopis nebyl podepsaný, ale mně to bylo jedno. Byla jsem přesvědčená, že ho napsal pro mě. Že ho do knihy vložil úmyslně, abych ho našla.

Byla to přesně ta slova, na která jsem celou dobu čekala. Tmavé vlasy padající do tváře – to jsem přece byla já. Já, která trávila každý večer v knihovně. Zaplavila mě vlna euforie. Slzy štěstí se mi draly do očí. Miluje mě. Opravdu mě miluje.

Zbytek noci jsem nezamhouřila oko. Představovala jsem si, jak za ním druhý den přijdu, jak mu řeknu, že jsem dopis našla, a jak konečně budeme moci být spolu.

Bedřich (44): Dlouhé roky jsem nemohl zapomenout na svou bývalou přítelkyni. Pak jsem ji potkal a přestal žít v bludu

Pravda, která bolela víc než odmítnutí

Následující odpoledne jsem šla do knihovny s pocitem, že se vznáším. Krok jsem měla lehký a srdce plné naděje. Profesor Hrubý seděl u svého stolu a něco psal. Knihovna byla téměř prázdná, jen několik studentů sedělo hluboko mezi regály. Přistoupila jsem k němu. Zvedl hlavu a usmál se tím svým typickým, laskavým úsměvem.

„Kláro. Jak se vám líbila kniha?“

Položila jsem svazek na stůl a zhluboka se nadechla. Ruce se mi třásly, když jsem z kapsy vytáhla složený list papíru.

„Našla jsem tohle, pane profesore. Uvnitř té knihy.“

Jeho pohled padl na dopis. Úsměv mu z tváře okamžitě zmizel. Zbledl a v očích se mu objevilo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Nebyla to láska. Nebyla to ani radost z toho, že jsem pochopila jeho tajný vzkaz. Byla to čistá, nefalšovaná hrůza spojená s hlubokým smutkem.

„Kde... kde jste to vzala?“ zeptal se hlasem, který se mu zadrhával.

„Bylo to v té knize,“ odpověděla jsem a moje sebevědomí začalo rychle mizet. „Přečetla jsem si to. Myslela jsem, že ten dopis patří mně. Já... já cítím to samé.“

Profesor Hrubý zavřel oči a ztěžka si povzdechl. Vypadal najednou mnohem starší, unavenější. Vzal dopis do ruky a jemně, téměř s posvátnou úctou, přejel prsty po papíru. Pak ho otočil na druhou stranu.

„Podívejte se na datum, Kláro,“ řekl potichu.

Zmateně jsem se naklonila. V pravém dolním rohu, napsané drobným písmem, stálo datum. Bylo staré více než třicet let. Z doby, kdy jsem ještě nebyla ani na světě.

„Já... já tomu nerozumím.“

„Tenhle dopis nebyl pro vás, Kláro,“ řekl a jeho hlas zněl neuvěřitelně smutně. „Napsal jsem ho před mnoha lety ženě, kterou jsem miloval víc než cokoliv na světě. Jmenovala se Eliška. Byla to studentka, stejně jako vy. Byla vám velmi podobná.“

Miloš (56): Láska mého života dala přednost bohatému chlapovi. Po třiceti letech mi přišla říct, že to byla chyba

Konec jedné iluze

Jeho slova na mě dopadala jako těžké kameny. Celý můj svět se v té chvíli zhroutil. Oči se mi zalily slzami, které už nebyly slzami štěstí, ale hlubokého ponížení a zklamání.

„Vy... vy jste se na mě celou dobu díval jen proto, že vám ji připomínám?“ zeptala jsem se třesoucím se hlasem.

Podíval se na mě s upřímnou lítostí.

„Odpusťte mi to, Kláro. Je to už tolik let, co odešla z mého života. Když jsem vás poprvé uviděl... Ta podoba byla tak neuvěřitelná. Nedokázal jsem si pomoct. Hledal jsem v ní odraz minulosti. Neuvědomil jsem si, že dopis zůstal v té knize. Byla to hloupost, nikdy jsem jí ho nedal. A teď jsem ublížil vám.“

Stála jsem tam, neschopná pohybu. Všechny ty letmé pohledy, všechny ty usměvavé pozdravy i pozornost, kterou mi věnoval. Nic z toho nepatřilo mně. Byla jsem jen prázdným plátnem, na které si promítal vzpomínky na svou ztracenou lásku. Byla jsem jen stínem někoho jiného.

Nedokázala jsem nic říct. Popadla jsem svou tašku, otočila se a téměř běžela pryč z knihovny. Déšť venku smáčel mou tvář a mísil se se slzami, které jsem už nedokázala zadržet.

Od toho dne jsem se staré univerzitní knihovně vyhýbala. Začala jsem chodit do moderní studovny na druhém konci kampusu. Už nikdy jsem s profesorem Hrubým nepromluvila, a když jsem ho náhodou potkala na chodbě, sklopila jsem zrak a rychle prošla kolem.

Moje první velká láska skončila dřív, než vůbec začala, a zanechala po sobě jen trpkou pachuť poznání, že někdy jsme pro druhé jen ozvěnou jejich vlastních, dávno ztracených příběhů.

Dominik (22): Zamiloval jsem se do svojí profesorky a úplně mi to změnilo život

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].