Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Dominik vždycky patřil ve škole k těm přehlíženým. V horším případě si z něho spolužáci dělali legraci. Sebevědomí získal až po nástupu na vysokou školu. A to zvláštním způsobem.
Byl jsem vždycky víc nejistý než jistý. Borcům kolem sebe, kteří kosili holky a byli si jistí sami sebou, jsem nesahal ani po kotníky. Chtěl jsem to změnit, ale nevěděl jsem jak – a nakonec tomu pomohla zvláštní náhoda. A možná, že i láska.
Ničili mi sebevědomí
Řeknu to naplno, nikdy jsem neměl vážnou známost. I když bych rád, ale bránilo tomu x věcí, i to, že jsem kromě zrzavých vlasů obdařen i pihami, a tím pádem rozhodně nejsem žádný holčičí ideál. Na základce se mi holky smály a, aby to bylo dokonalé, notovaly starou píseň: „Dominiku, -niku, -niku, ty jsi sám jak poustevník, já hříšnou duši mám, můžeš zázrak udělat, když mě budeš míti rád, peklo, ďábla překonám.“
Samozřejmě nic takového v úmyslu neměly. Vypadalo to jako nevinný vtípek, jenže mně to ničilo sebevědomí. Tím spíš, když se k nim přidali i kluci… Byla to taková malá šikana, ale nedokázal jsem proti tomu nic dělat. Jen to tiše vytrpět.
Když jsem pak nastoupil na gymnázium, doufal jsem, že se toho zbavím. Kdepak, spousta těch zlomyslných holek přešla se mnou. A zase jsem slýchal: „-niku, -niku…“ Řekl jsem si: „Kašli na to!“ a snažil se přežít ty čtyři roky až k vysoké škole. Tam už mě snad nikdo trápit nebude.
Na vysoké mě čekalo překvapení
Netrápil, zato mě začala trápit – láska. Na přednáškách z psychologie jsem ji potkal, doktorku Sylvu. Byla jiná než ty bláznivé holky, se kterými jsem měl do té doby tu čest. Klidná, chytrá, ale i veselá a vtipná. V očích měla zvláštní hloubku a, když mluvila o tom, že si člověk často nese v duši zranění z dětství, měl jsem pocit, že mluví přímo o mně. Hltal jsem každé její slovo.
Jednou po přednášce jsem zůstal sedět, počkal, až všichni
odejdou, a pak ji s bušícím srdcem oslovil:
„Paní doktorko, mohl bych se vás na něco zeptat? Týká se to… mě.“
Usmála se. „Samozřejmě, Dominiku.“
A pak jsme spolu mluvili častěji a častěji, jednou pod záminkou, že mě něco trápí, podruhé jsem potřeboval poradit se seminární prací. Při každém našem setkání jsem cítil, že ji mám strašně moc rád, byla mi blíž než kdokoli jiný, a přitom pro mě nedostižná. Starší, vdaná, a ještě k tomu mě učila. Nevěděl jsem, co s tím.
Byla to moje malá výhra
Stalo se úplně náhodou jednou večer. Přednášky končily až v sedm hodin a já se k Sylvě ještě vnutil na konzultaci. Nevypadala, že by jí to vadilo. Byli jsme v kabinetu, venku pršelo, přinesl jsem dva kelímky s kávou a nějak jsme přešli od pohledů až k polibkům. Pak k dotekům a pak jsme leželi na podlaze a – já zažil svůj první sex. Opravdový, z lásky. Panictví jsem kdysi ztratil na louce za naší chatou, ale to nestálo za řeč, ani rychlá milování s jednou čtvťačkou na gymplu.
Když bylo po všem, Sylva vstala, uhladila si sukni a – řekla úplně něco jiného, než jsem čekal.
„Dominiku, tohle byla chyba,“ povzdechla si.
„Pro mě ne,“ odpověděl jsem tiše. A Sylva, aby mě trochu upokojila,
dodala: „Bylo to hezké, ano, jsi milý, mám tě docela ráda, ale mám muže, rodinu a taky kariéru. Zapomeň na to, nikdy se to nestalo.“
A odešla a nechala mě tam nad dvěma zmačkanými kelímky od kávy. Pár dní nato jsem se dozvěděl, že si vzala studijní volno a posléze přestoupila na jinou školu.
Nějaký čas jsem se trápil, ale nakonec to byla moje malá výhra. Ne to, že jsem Sylvu svedl – nebo ona mě? – ale že jsem získal dávno ztracené sebevědomí.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
