Eliáš (56): Chtěl jsem dceři pomoct, ale měl jsem své podmínky. Ona za to se mnou přestala mluvit

Nikdy jsem nenechal věci jen tak plynout. Měl jsem plán pro všechno – pro firmu, pro dům i pro rodinu. Když se mi narodila dcera, říkal jsem si, že udělám všechno pro to, aby měla lepší život než já. A taky jsem udělal. Zaplatil jsem jí školu, jazykové kurzy, cestování. Chtěl jsem, aby jednou převzala podnikání nebo aspoň žila podle nějakého řádu.

Dita (52): Snažím se vytvořit si vztah s vnučkou, ale dcera mi hází klacky pod nohy

Nechtěla moji pomoc

Jenže ona byla vždycky jiná. Měla svůj svět, svoje názory, svoje lidi. Když mi oznámila, že čeká dítě, chvíli jsem si myslel, že si dělá legraci. Ne že by na to byla moc mladá – bylo jí osmadvacet –, ale v té větě chyběl kontext. Nevěděl jsem, kdo je otec, co plánuje, kde bude bydlet. Řekla mi jen, že to zvládne sama. A to mě úplně rozhodilo.

Byl jsem naštvaný. Ani ne tak na ni, jako spíš na sebe, že jsem ji nenaučil přemýšlet dopředu. Že si myslí, že život se dá zvládnout bez jistot. Po pár dnech jsem se uklidnil a vymyslel řešení. Nabídl jsem jí, že jí pomůžu – finančně, s bydlením, se vším. Měla to být podpora, ale zároveň pojistka, že všechno bude mít pod kontrolou. Jenže ona to vzala jinak.

Když jsem jí řekl, že dítě by mohlo nést moje příjmení, nešlo mi o nic jiného než o pokračování rodiny. Nemám syna, a i když to nikdy nepřiznám, představa, že všechno, co jsem vybudoval, skončí, mě drásala. Chtěl jsem, aby jméno zůstalo. Aby se neztratilo. Ona se na mě dívala způsobem, který jsem do té doby neviděl.

Marcel (43): Dceřin drahý kroužek odhalil trhliny v našem manželství. Ale že to skončí takhle špatně, jsem nečekal

Vnuka jsem ještě neviděl

Uplynulo půl roku. Slyšel jsem o ní jen přes známé. Prý se jí daří, že čeká chlapce. Čekal jsem, že se ozve, až bude potřebovat pomoct. Ale neozvala se. Dítě se narodilo na jaře. Zprávu jsem se dozvěděl od své bývalé manželky.

Na fotce, kterou mi ukázala, bylo malé miminko, zabalené v modré dece. Jmenovalo se Eliáš. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Nešlo o chybu. Eliáš. Moje jméno. Ale příjmení bylo jejího partnera, kterého jsem nikdy neviděl.

Vnuka jsem ještě neviděl. Asi jsem příliš hrdý na to, abych jí odpustil, že nepřijala moji pomoc a moje podmínky. Ale sem tam mi přijde zpráva s fotkou, někdy od ní, někdy od bývalé, kde se píše: „Eliáš se těší na svého jmenovce.“

Richard (66): Syn mi zakázal přijít na jeho oslavu. Já pro něj ale měl důležitý dárek, který jsem mu musel předat

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].