Eva (33): Potkala jsem spolužačku, co mě léta šikanovala. Seděla mezi bezdomovci a prosila o drobné, chtěla bych jí pomoct

Když se řekne základka, i po letech se mi neudělá dobře. Skoro celou jsem ji protrpěla. Byla jsem totiž klasická šprtka, která moc nezapadá. I když většina spolužáků byla fajn, stačila jedna jediná osoba, která vše zkazila. Jmenovala se Veronika a byla to typická třídní hvězda – oblíbená, sebevědomá, drzá. A já? Tichá holka, která měla radši knížky než partu.

Mohlo by Vás zajímat:

Roman (37): Spolužačka, která mě šikanovala, se přihlásila na pohovor do mé firmy. Udělal jsem, co jsem musel

Nikdo si nechtěl přidělávat problémy

Místo aby si mě nevšímala a soustředila se na to svoje čančání a balení starších spolužáků, našla si nový koníček. A tím bylo udělat mi ze života peklo. Z neznámého důvodu si mě vyhlédla. Pořád do mě šťouchala, smála se mi, posílala mi anonymní vzkazy, pomlouvala mě. „Jednou budu slavná herečka! Jsem zvědavá, kde skončíš ty, ty chudinko?“ řekla mi jednou o přestávce a teatrálně zaklonila hlavu, jako by už byla na jevišti Národního.

Bohužel jsem neměla moc zastání. Většina lidí ze třídy s jejím chováním nesouhlasila, ale báli se jí postavit. Její máma navíc učila na stejné škole, takže i když jsem sebrala odvahu a svěřila se třídní, všechno vyšumělo. Nikdo si nechtěl přidělávat problémy. Já se jen modlila, aby tahle etapa skončila a abych ji už nikdy nemusela potkat. A doufala, že na střední budu mít mnohem větší štěstí na normální lidi...

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (39): Spolužačka se pořád vytahovala milostnými zkušenostmi. Po letech jsem ale zjistila, že bylo vše jinak

Čas mi pomohl zapomenout

Podařilo se. Vystudovala jsem nejen výběrový gympl, ale dostala se i na vysněnou Právnickou fakultu. Dnes pracuji v advokátní kanceláři a musím říct, že se mi velmi daří. I přes léta šikany a ponižování je ze mě úspěšná a sebevědomá žena, a jsem na sebe hrdá. Na Veroniku jsem tedy úspěšně zapomněla. A vlastně jsem jí i svým způsobem odpustila.

O to větší šok jsem zažila jednoho letního odpoledne. Jela jsem navštívit mámu do našeho rodného města a šla nakoupit do malého obchodního centra, které máme poblíž. Před vchodem posedávali nějací bezdomovci, kteří popíjeli a vesele něco vykřikovali. Snažila jsem se obejít, co to šlo. A hlavou mi proběhlo, jak je to smutné, že takhle někdo dopadne. A že nechápu, proč místo utápění se v alkoholu raději něco užitečného nedělají, aby se zvedli ze dna.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (34): Šéfová mě šikanovala jen proto, že mám něco, po čem ona toužila. Je mi jí vlastně líto

Stala se z ní troska

Při cestě zpět mě zaujal pohled na mladou ženu se psem. Vypadali smutně a unaveně. Smutné psí oči mě tak zasáhly, že jsem nemohla pokračovat.

Zastavila jsem se. A i když to nikdy nedělám, vzala z peněženky pár drobných a položila je do kelímku. „Snad to bude na něco dobrého pro pejska,“ řekla jsem trochu rýpavě a chtěla odejít.

Žena zvedla hlavu. A mně se sevřel žaludek. Ty oči jsem znala. Tu tvář. Za chvíli mi to naskočilo... I když byla pobledlá, poznala jsem ji. Byla to Veronika.

Mohlo by Vás zajímat:

Věra (35): Na základce mě jedna spolužačka šikanovala. Když jsme se po letech opět setkaly, karta se obrátila v můj prospěch

Odpustila jsem a teď ji hledám

Poznala mě také a najednou celá zrudla. „Ty jsi Eva, viď?“ řekla tiše a sklopila zrak. „Já… vím, že jsem ti tehdy ubližovala. Promiň. Zkazila jsem si život. A asi si to i zasloužím.“

Nezmohla jsem se na slovo. Všechna ta bolest a křivdy se vrátily. Ale s nimi i něco jiného. Lítost. Není lehké vidět člověka, který vám tolik ublížil, jak je na dně. A nemít pocit zadostiučinění, ale spíš… soucit.

Chtěla jsem jí nějak pomoct, ale než jsem se vzpamatovala, odešla. Celý večer jsem na to setkání nemohla zapomenout. Zajímalo mě, co se stalo, že z ní není filmová ani divadelní hvězda a že nakonec skončila na ulici. Chtěla jsem znát celý její příběh...

Mohlo by Vás zajímat:

Bára (38): Má dcera šikanuje spolužačku. Nechápu, kde se to v ní bere, vždy byla vzorná

Chtěla bych jí pomoct začít znova

Druhý den jsem ji šla hledat na stejné místo, ale už tam nebyla. Vyptávala jsem se lidí, ale nikdo o ní nic nevěděl. Možná se po našem setkání tak styděla, že zmizela daleko, abych ji nenašla.

„Nech to být, Evo,“ varovala mě máma, když jsem jí o tom setkání vyprávěla. „Když si vzpomenu, co ti všechno prováděla. A mohla by ses taky zavléct do nějakého průšvihu.“

Ale já nevím. Věřím, že každý si zaslouží druhou šanci. A tak pořád doufám, že ji ještě potkám. Ne proto, abych jí něco připomněla. Ale abych jí mohla pomoci zvednout se ze dna...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dušan (63): Setkání před sámoškou mi vyrazilo dech. Z bezdomovkyně se vyklubala moje dávná učitelka lásky

Doporučené video