Jana (27): Oba jsme věnovali veškerý volný čas svému koníčku a naše láska to zkrátka neustála

Martin mě okouzlil nejen tím, jak vypadal a jak se choval, ale také tím, že nekouří, nepije, neflámuje a je zažraný do svého koníčku, kterým byl golf. Bohužel se ukázalo, že na nic jiného už nemá ani mozkovou kapacitu, ani čas. Takový vztah byl zřejmě předem odsouzený k zániku.

Mohlo by Vás zajímat:

Kateřina (37): Až díky dceři mohu svůj koníček naplno rozjet. Ostatní členové rodiny nad mými výtvory ohrnují nos

Dělala jsem křoví

Na golf jsem šla jen proto, že se Lucii líbil nějaký kluk, který byl shodou okolností kamarádem Martina, se kterým seděla v kanceláři na úřadě, kde pracovala. Potřebovala s sebou parťačku: „Víš, aby to vypadalo, že jsme se tam spolu vydaly, tak nějak náhodou,“ tvrdila mi. Prostě jí šlo o to, abych jí kryla záda. Byl krásný letní den a mně se nechtělo sedět doma, takže jsem na to kývla.

Přišly jsme pozdě. Kluci už trénovali u odpaliště, vyfintění v bílých šortkách a v tričkách s límečkem. Prostě golfisti. Na můj vkus vypadali moc uhlazeně, mám radši pořádné chlapy.

Lucie se ihned vydala za Martinem a hovor se točil kolem toho jejího vyvoleného. Já jsem stála stranou, hrála její křoví. Ale pak se najednou Martin otočil ke mně s nabídkou, která mi připadala úplně nesmyslná: „Nechceš si to taky zkusit?“ a podával mi hůl. Zasmála jsem se. „Nebyli jsme ani představeni a, jen tak mimochodem, jsem sem přišla hlavně dělat alibi.“ Ale Martin se nedal: „Právě proto. Alibi potřebuje pohyb,“ a pak se ušklíbl: „Jsem Martin, ale to už asi víš, Janičko.“ Moje jméno samozřejmě zachytil, jak jinak.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (35): Čekala jsem, že se manžel po narození syna více zapojí. Na všechno jsem sama a on si chodí odpočinout na golf

Nechali jsme si prostor na svoje zájmy

Martin je ten typ, co se do věcí ponoří naplno. Golf řešil s vášní, kterou jiní lidi věnují dětem nebo víře. Mně se to tehdy líbilo, koneckonců i já jsem měla svoji vášeň, lásku k hudbě a zpívání ve sboru. A taky jsem byla čerstvě po rozchodu, takže moje srdce bylo volné.

Zamilovali jsme se do sebe tak nějak tiše, nedošlo na žádná velká gesta, ale přesto se cosi dělo; v mé koupelně přibyl kartáček na zuby, ve špinavém prádle se objevily spodky a trička, častěji jsem převlékala povlečení. Rozuměli jsme si. A taky jsme si dali prostor. Dohodli jsme se, že si každý necháme svoje. „Ty máš golf, já svůj sbor,“ a vypadalo to, že nám tohle uspořádání bude vyhovovat.

Zpočátku to fungovalo dokonale. Když jsem se vrátila ze slavností, utíkala jsem na rande, Martin mluvil o odpalech, já o sbormistrovi, který se vždycky v poslední minutě rozhodl změnit pořadí písní. Oba jsme se smáli a pak ruku v ruce šli ke mně nebo k němu. A ráno šel každý do své práce a pak za svým koníčkem.

Mohlo by Vás zajímat:

Verča (27): Máma se mnou nemluví. Neskousla, kolik si vydělám tím, co podle ní není skutečná práce

Nenašli jsme společnou cestu

Jenže naše schůzky pomalu řídly. Abych náš vztah posílila, snažila jsem se občas zajít za Martinem na golf, ale to courání po hřišti mi přišlo únavné, nekonečné a také trochu absurdní. Ještě horší bylo, že když jsem nabízela Martinovi lístek na koncert našeho sboru, nikdy neměl čas. Vlastně mě nikdy zpívat neslyšel. Když už jsme spolu byli, začali jsme si navzájem vyčítat a někdy se i hádali. A náš vztah se pomalu rozpadal…

Vzpomínám si dobře, jak to skončilo. Po týdnu, kdy jsme se vůbec neviděli a už si ani moc nepsali, došlo na rande v parku, na naší oblíbené lavičce. Bylo to v dubnu, foukal vítr, takové smutné počasí… A brzy se ukázalo, že lavička, na které jsme se dříve objímali, bude toho dne jakýmsi naším neutrálním územím. Nechtěli jsme se hádat. Ani se obejmout. Jen jsme si potřebovali sednout a zjistit, jestli mezi námi ještě vůbec něco je.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se Martin. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct. Jediné, co jsem věděla, bylo, že ho pořád miluji, ale že už to takhle nejde dál. Byli jsme jako dva cestovatelé, co si rozdělili mapu – on šel na sever, já na jih. On šel na golf, já jsem šla na jeviště. Já jsem se na golfu nudila, on neměl rád muziku. Prostě to nefungovalo.

Nakonec jsem řekla: „Možná zvládneme všechno. Ale už ne spolu.“

Od té doby přemýšlím o tom, jestli je možné skloubit dohromady životy dvou lidí, kteří obětují veškerý volný čas svému koníčku – ale každý jinému. Asi ano, ale chce to obrovskou dávku tolerance a také je třeba projevit o koníček toho druhého aspoň minimální zájem. A to u nás prostě chybělo.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (30): Vzal jsem přítelkyni na akci a ukázalo se, že už ji skoro všichni znají. Její povolání ze mě udělalo naprostého hlupáka