Petr (49): Dědečkovi jsme s ženou obětovali vše. Teta se neukázala, ale po jeho smrti chtěla dědit milion

Před lety jsme si s manželkou Evou vzali dědečka k sobě. Měl jsem k němu hluboký vztah, pojily se s ním všechny mé dětské vzpomínky.

Jana (24): Sestra nejevila celé roky o babičku zájem. Po její smrti se však agresivně domáhala dědictví

Teta se o vlastního otce nezajímala

Své ženě Evě jsem byl nesmírně vděčný. Ačkoliv to nebyla její povinnost, o dědečka se starala s láskou. Já jsem mu byl oporou až do jeho poslední chvíle. Bydlel s námi pět let a zemřel v 94 letech. Předtím byl čilý, ale nešťastná zlomenina nohy ho upoutala na lůžko a křeslo.

Eva se starala o prádlo a jídlo, já o hygienu a úklid. Když jsme si ho po tom úrazu vzali k sobě, rodina to kvitovala. Hlavně moje teta Milena, dědečkova dcera, která měla vždy spoustu vlastních zájmů. Na otce si našla čas sotva jednou za měsíc na krátkou návštěvu.

Martin (40): Kvůli dědictví se z mých sourozenců stali cizí lidé. Peníze byly důležitější než rodina

Veškerý čas jsme podřídili dědečkovi

Naopak moje matka, druhá dědečkova dcera, za ním docházela pravidelně. Trávila s ním hodně času, povídala si s ním, a dokonce nás zastoupila, když jsme potřebovali odjet. Byla to pro nás obrovská pomoc. V jejích sedmdesáti letech už ale nezvládala náročnější péči, jako jsou cesty k lékaři nebo pomoc s koupáním. Vše jsme s Evou přizpůsobili dědečkovým potřebám.

Často mi říkával: „Petříku, já ti nemám co odkázat. Co jsem měl, to jsem rozdělil mezi dcery po smrti jejich maminky.“  Dědeček přispíval na energie a plyn. Zbytek jeho skromného důchodu padl na léky, dovážené obědy a drobné nákupy, které jsme mu obstarávali. Sotva mu zbylo na vánoční dárky pro rodinu. Občas jsem mu koupil jeho oblíbené noviny nebo něco na zub, abych mu udělal radost.

Miroslav (53): Místo rodinného dědictví jsem zvolil útěk. Rodiče mi nikdy neodpustí, že nejsem jako oni

Po smrti dědy nás obvinila z krádeže

Po dědečkově smrti se jako první ozvala teta Milena. Vpadla k nám a obvinila mě a Evu, že jsme ho okradli. „Táta musel mít našetřený nejméně milion! Teď už je mi jasné, kam se ty peníze poděly,“ ječela na nás. Zarazil jsem ji, ať si to nechá. Dědeček žádné takové peníze neměl. Šel do penze ještě za minulého režimu a jeho důchod byl po všech navýšeních patnáct tisíc.

Z čeho by si takovou sumu ušetřil? Každé Vánoce dal všem v rodině obálku se třemi tisíci, na které šetřil celý rok. Teta se o něj roky nestarala, a nakonec nás ještě bezdůvodně obviní z krádeže. Okamžitě jsem ji vyprovodil ze dveří a přerušil s ní kontakt. Od dědovy smrti uplynulo několik měsíců, ale můj hněv na ni stále nevyprchal.

Pavel (34): Děda mi kromě dědictví zanechal i podivnou schránku. Bylo v ní rodinné tajemství, které raději mělo zůstat zapomenuto

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].