Miroslav (53): Místo rodinného dědictví jsem zvolil útěk. Rodiče mi nikdy neodpustí, že nejsem jako oni

Moji spolužáci i kamarádi mi vždy záviděli. Značkové oblečení, zahraniční dovolené, nové auto k osmnáctým narozeninám i výkonný počítač. Když jsem byl malý kluk, vůbec jsem si neuvědomoval, jak dobře se mám. Bral jsem to jako samozřejmost.

Gabriel (22): Máma si myslí, že bez manželky umřu hlady. Já se ale o sebe umím postarat lépe než můj otec

Hádky s otcem začaly už na základní škole

Mám rád umění. Hodiny jsem mohl chodit po galeriích. Už na základní škole jsem věděl, že moje cesta povede tímto směrem. Reklamní agentura, malíř na volné noze nebo třeba i módní návrhářství. Zkrátka jsem toužil dělat něco tvůrčího. Něco, co bude odrazem mé osoby. Jenže pro moje nadšení a touhy neměl otec pochopení. V jeho očích jsem byl slaboch a mojí povinností bylo převzít zajeté podnikání. Být druhou generací, která zdárně rozšíří obor, který naši rodinu víc než dobře živil.

Otec hned po revoluci nakoupil padesát autobusů a pro různé cestovní kanceláře zajišťoval dopravu. Po jeho službách byl hlad a otec vydělával neskutečné peníze. Maminka nikdy nepracovala a žili jsme si na vysoké noze. Otec byl od rána do večera v zaměstnání. Pro svůj podnik žil. Bavilo ho vymýšlet různé obchodní strategie, rád rozšiřoval své impérium a rád se taky chlubil svými úspěchy. Mamka ho obdivovala, já jsem jeho monology nesnášel.

Alice (47): Udělala jsem ze sebe chudáka, kterému dcera rozvrátila manželství. Ale pravda je zcela někde jinde

Prosadil jsem si své díky mamce

Moje mamka se smířila s tím, že se otec spíše než s ní oženil se svými autobusy. O podnikání se staral, o mamku ne. Jejím společníkem jsem byl já. To ona mě podporovala v mých snech a jen díky ní jsem mohl studovat školy uměleckého typu. Kdybych se měl podřídit přání svého otce, vyučil bych se automechanikem a potom si udělal průmyslovou školu se zaměřením na dopravu. To se naštěstí nestalo. V současné době jsem na volné noze. Mám menší galerii, kde prodávám obrazy a sám je i maluji. Do toho fotím krajinky a své fotky úspěšně prodávám.

Otec se se mnou takřka nebaví a kdykoliv mě vidí, tak mě vydírá. „Jsem ještě v plné síle, tak máš ode mě souhlas k tomu, aby sis hrál. Maluj si ty své obrazy. Prodávej to. Ale až nastane čas, bude tvou povinností splatit to, co jsi od mala dostával. Luxus, který máme díky mému podniku. Počítej s tím, že to jednou převezmeš. Jsi jediný, nemáš jinou možnost,“ hrubě mi otec poroučel.

Martin (42): Můj otec je pěkně zákeřný. Dokáže zajít daleko, jen aby mi dal lekci do života

Otcův zdravotní stav zamával kartami

„Mirku, táta dostal infarkt. Přijeď do nemocnice,“ volala mi mamka. Tam jsme se dozvěděli, že otec srdeční příhodu přežije, ale bude se muset šetřit. Nesmí se rozčilovat a musí převážně odpočívat. A to byl můj konec. Okamžitě jsem věděl, že bude zle. Nastalo vydírání nejen ze strany otce, ale i matky. „Mirku, to nemůžeš tatínkovi udělat. Jestli nepřevezmeš jeho podnik, tak ho zabiješ. To si přeci nevezmeš na svědomí,“ tlačila na mě mamka.

Byl jsem zoufalý. Nechtěl jsem opustit svůj život, který jsem měl rád. Byl jsem dítě, když jsem požíval výhody plynoucí z vysokého životního standardu. A cítil jsem to jako nefér argument, když mi to rodiče vyčítali. Jsem citlivá duše. Jsem umělec a do světa tvrdé konkurence nepatřím. Napsal jsem rodičům dopis na vysvětlenou a utekl jsem. Galerii jsem ze dne na den zavřel, sbalil jsem si štětce a barvy a odletěl pryč. Už tři měsíce žiju v Asii. Maluji a svá plátna si jednou dovezu zpět do Čech. Čekám, co bude dál. Snad rodičům dojde, že jsem srab, a otec své podnikání prodá někomu cizímu. Ale já v jeho šlépějích pokračovat nechci a nebudu.

Adéla (36): Na rodinné oslavě to pořádně vřelo. Stačí jeden buran a je po klidné atmosféře

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].