
Renata se obává, že po tom, co zažila s bývalým přítelem, už nenajde cestu k mužům. Prožila příšerný šok i zklamání.
Ještě před měsícem bych řekla, že prožívám nejklidnější a nejšťastnější období života. Měla jsem fajn práci a doma úžasnou dospívající dceru, se kterou jsem byla víc kamarádka než matka. A po dlouhé době jsem měla i partnera, který mě měl rád. Jenže pak se stalo něco, co změnilo absolutně všechno, a já dodnes nevím, co s tím.
Konečně jsem potkala normálního chlapa
Petra jsem poznala přes kamarádku. Nebyl to žádný playboy, ale obyčejný hodný chlap. Uměl naslouchat, pomáhal mi, podporoval mě a dobře vycházel i s dcerou. Po rozvodu jsem si k sobě dlouho nikoho nepustila. Petr byl první, komu jsem věřila. Líbilo se mi, jak se chová nejen ke mně, ale i k Danielce. Bral ji jako parťáka, ne jako přítěž. Chodil s námi na výlety, vařil večeře, občas se s ní i pošťuchoval. Naprosto nic nepůsobilo divně.
„Mami, jen chci, abys věděla, že by mi nevadilo, kdyby s námi Petr bydlel. Je fajn,“ řekla mi asi po půl roce, co jsem se s ním scházela. Měla jsem velkou radost. Danušky otec byl lhář, dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, kým ve skutečnosti je. Podváděl mě, zamlčoval peníze, které utrácel s ženami, s nimiž se scházel. Já a dcera jsme ho moc nezajímaly. Pokud bylo uvařeno, vypráno, uklizeno a Danielka měla samé jedničky, nebylo proč by s námi mluvil. Když však nebylo po jeho, bývalo ho slyšet hodně nahlas.
Dcera přišla dřív domů
V den, na který nikdy nezapomenu, bylo nezvykle chladno. Já byla v práci a Daniela měla mít odpoledku. Jenže ve škole se porouchalo topení a studenty poslali domů. Když jsem se večer vrátila, čekala na mě v kuchyni a bylo znát, že plakala. Petr doma nebyl. Spával u nás minimálně třikrát do týdne a ten den se měl zastavit na večeři.
„Musím ti něco říct,“ začala a ruce se jí třásly. „Když jsem přišla domů, byl tady i Petr… Měl na sobě mé spodní prádlo a… a fotil se,“ řekla a rozplakala se. Příšerně jsem se lekla, že se dceři přihodilo něco strašného. Ale uklidnila mě... „Ne, mami, nesahal na mě. Když mě viděl, normálně utekl.“
Nevěděla jsem, kam dřív
Když jsem mu volala, nezvedal to. Napsala jsem mu zprávu, jen tři slova: „Musíme si promluvit!“ Odpověď nepřišla. V noci jsem nespala. V hlavě se mi honilo tisíc scénářů. Má nějakou úchylku? Nemůže být nebezpečný? Nešlo třeba o nějakou legraci?
Druhý den jsem sebrala odvahu a zavolala mu z jiného čísla. Zvedl to. Když mě slyšel, začal šíleně koktat: „Rendo, já ti to vysvětlím,“ začal. „Byl to omyl, chtěl jsem si z tebe udělat legraci, neuvědomil jsem si, že to není tvoje prádlo,“ blábolil. Byla to stupidní výmluva! Byl u dcery v pokoji, což jsem mu také řekla. Pak jsem zavřela oči, nadechla se a řekla: „Petře, prosím tě, už sem nikdy nechoď. Klíče mi hoď do schránky. Věci ti pošlu kurýrem.“ Tím náš vztah skončil. Přítel se mi už neozval.
Mísí se ve mně smutek, vztek, trochu strach a paradoxně i stesk. Mám to všechno nechat být a jít dál? S dcerou jsme si vše vyříkaly. Zdá se mi, že se se vším vyrovnala a je jí líto hlavně mě. Myslím, že jsem s muži už nadobro skončila.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




