Slavného českého režiséra Svitáka po válce zlynčoval dav, pomáhat měla i legendární herečka

15. června 2019
Archiv
Archiv

Z toho příběhu mrazí! Psal se první den svobody, desátý květen 1945. Němci byli poraženi, válka v Evropě skončila. Lidem se ulevilo, ale zároveň v nich vzkypěl hněv a začali účtovat s kolaboranty. A někdy jim bohužel padli za oběť i nevinní! V pražské Bartolomějské ulici si procházel peklem polonahý muž jen ve spodním prádle. Ještě před nedávnem byl jedním z nejmocnějších představitelů českého filmu. Úspěšný herec, režisér a producent Jan Sviták. Zbývaly mu poslední minuty života…

Sviták, obdivovaný a úspěšný muž naší kinematografie, se měl původně stát námořním důstojníkem. Během 1. světové války odjel do Puly, jenže loď, na které sloužil, zasáhlo italské torpédo a poslalo ji ke dnu. Téměř padesát námořníků tehdy zahynulo, on měl však štěstí a přežil. Tato tragédie v něm zanechala trauma a s námořnictvem se raději rozloučil. Místo toho se dal na herectví.

Po první světové válce začal vystupovat na různých divadelních scénách – v Divadle na Vinohradech, Národním divadle i v divadle Vlasty Buriana. Od 20. let zkoušel štěstí i u filmu, nejdříve jako herec a později i jako režisér. V roce 1937 po předčasné smrti režiséra Josefa Rovenského dokončil jeho úspěšný snímek Hlídač č. 47. Za druhé světové války působil Jan Sviták jako producent a ředitel filmových ateliérů Foja v Praze-Radlicích, které v roce 1942 přešly pod německou společnost Prag-film. Za jeho působení zde vznikla třicítka filmů, sám Sviták už ale nerežíroval. Poslední film – dodnes populární komedii Přednosta stanice s Vlastou Burianem v hlavní roli – natočil v roce 1941.

Údajný kolaborant

Jako ředitel ateliérů byl Jan Sviták nucen spolupracovat nejen s německými filmaři, ale stýkat se také s představiteli okupační správy, což se mu později stalo osudným. Mezi lidmi se v té době šuškalo, že je kolaborantem. Údajně ho nacisté měli pověřit tipováním lidí, nasazováním konfidentů. Podle filmového historika Pavla Zemana se nicméně nikdy nepotvrdilo, že by skutečně někoho poškodil. A to, že mu nacisté důvěřovali, naopak využíval k pomoci druhým. „Spousta lidí za Svitákem šla, když měli nějaký malér, že někoho blízkého z rodiny zavřeli, skutečností je, že se Svitákovi několikrát podařilo docílit, aby toho člověka pustili. To, že by byl kolaborant, to je nesmysl. Naopak,“ prohlašoval před časem jeden z posledních žijících pamětníků, kameraman Jaromír Holpuch (1913).

Předvečer tragédie

Těsně před zhroucením nacistické říše byl Jan Sviták naprosto klidný. Nad radami svého otce, aby odjel z Prahy, jen mávl rukou. Jistotu mu prý dával jeho zápisník. Jaká jména a informace obsahoval, je dodnes obestřeno tajemstvím. Zápisník se po válce záhadně ztratil, jeho existenci však potvrdila řada pamětníků. „Říkalo se, že strejda měl nějaký sešit, kam si psal, kolik komu dal peněz. Ale zřejmě tam nebylo jen tohle,“ prozradil reportéru ČT Stanislavu Motlovi režisérův synovec Vilém Sviták.

Jan Sviták si rovněž vedl záznamy o tom, kdo chodí na filmové ústředí udávat své kolegy. Disponoval rovněž řadou dokumentů a informacemi o českých konfidentech gestapa. Tím, kdo se o zápisky nejvíce zajímal, byl jeho náměstek z filmové ústředny. Právě on  vedl dvanáctičlennou skupinu revolučních gardistů, která 9. května 1945 vtrhla do Svitákova bytu na Smetanově nábřeží v Praze. Byt převrátili naruby a Svitáka odvedli do nedaleké věznice na Bartolomějské. „Otce sebrali přímo z postele, tak šel jen ve spodním prádle,“ popsal v pořadu Stopy, fakta, tajemství Svitákův syn Milan.

Druhý den Svitáka propustili z vazby. Polonahého ho vystrčili ze dveří na ulici, kde už stál dav dychtící po pomstě. Vše nasvědčuje tomu, že vše bylo předem připravené a zorganizované. I následující lynč.

Rozlícený dav se bezbranného režiséra zmocnil a vlekl ho Bartolomějskou ulicí. Kopance, rány pěstí i deštníkem! Plivance, trhání vlasů. Režisér si procházel peklem, nikdo se ho nezastal, nikdo se nepokusil dav samozvaných soudců a katů zastavit. U gotického kostela svatého Martina nastává hrůzné finále. Polomrtvý, z mnoha ran krvácející režisér leží na zemi, když se najednou z davu ozve nosný hlas známé české herečky (údajně Ljuby Hermanové): „Toto je vrah Karla Hašlera!“ Kdosi pak přivádí mladičkého sovětského vojáka, který Janu Svitákovi prostřelí hlavu. Mrtvola leží na dlažbě ještě dlouhé hodiny…

Otazníky zůstávají

Kolem případu Jana Svitáka dodnes kolují dohady. Byl kolaborant, nebo naopak pracoval pro britské tajné služby a hrál tak dvojí hru, jak stojí uvedeno v jednom dokumentu z archivu ministerstva vnitra? Žádné obvinění z kolaborace mu dodnes prokázáno nebylo. Kdyby se něčeho opravdu dopustil, zůstal by přece zatčený a o jeho trestu by rozhodl soud. To se ale nestalo. Proč tedy musel zemřít? Měl být navždy umlčen? Vše nasvědčuje tomu, že někdo měl strach, že Jan Sviták toho příliš mnoho ví a že má k dispozici kompromitující materiály.

Záhadou rovněž zůstává, která známá herečka v osudové chvíli označila Jana Svitáka za vraha, čímž jen přilila oleje do ohně. Reportér Stanislav Motl, jenž celý případ zkoumal, se rozhodl její jméno nakonec nezveřejnit pro nejistotu důkazů, proslýchalo se však, že tou ženou byla Ljuba Hermanová. Z jakého důvodu to udělala, se již nikdy nedozvíme. Odmítla se ke své zodpovědnosti přihlásit. Nikdy se však nepotvrdilo, že by Sviták měl na svědomí zatčení populárního písničkáře a herce Karla Hašlera, který pak zemřel v koncentračním táboře Mauthausen. Sám syn Karla Hašlera Zdeněk v září 1945 pod přísahou prohlásil, že považuje za vyloučené, aby jeho otce udal Jan Sviták.

PODÍVEJTE SE DO GALERIE NA DOBOVÉ SNÍMKY A POSLEDNÍ MINUTY JANA SVITÁKA!

Zavří­t reklamu