Zoe (24): Zdědila jsem zlaté zuby po dědovi. V noci cvakají a děsí mě

Nejsem zrovna sběratelka cetek a starých krámů. Ale když po dědovi zůstala malá plechová krabička se zlatými zuby, musela jsem ji převzít já. Mamka jen řekla: „Chtěl, aby to zůstalo v rodině.“

Stella (29): Šla jsem na výstavu fotek z války. Na jedné z fotek jsem našla svého dědu v šokující póze

Nevěděla jsem, co s tím, a proč zrovna já

Děda nebyl zrovna při penězích a neodkázal nám žádné velké sumy. Já třeba dostala jeho zlaté zuby. Asi to myslel dobře, ale když jsem krabičku přebírala, běhal mi mráz po zádech. Neměla jsem vůbec chuť ji otevírat a prohlížet si je. Kamarád mi ale poradil, abych je prodala. Zlato má přeci vysokou cenu. Děda to podle mě myslel tak, abych zuby prodala.

První noc jsem skoro nespala. Krabičku jsem nechala na komodě a pořád jsem viděla dědovu prázdnou bezzubou tvář. Usnula jsem až nad ránem, a když mě probudilo zvláštní cvaknutí, myslela jsem, že se mi to zdá. Takové to tiché klapnutí, jako když někdo skousne protézu. Zdroj byl jasný – komoda.

Říkala jsem si, že jsem jen přetažená. Ale druhou noc se to opakovalo. Tentokrát zřetelněji. Jako by se lehce nadzvedlo víčko krabičky a spadlo zpět. Ráno jsem se rozhodla, že je odnesu ke zlatníkovi. Vzala jsem krabičku do ruky – a okamžitě mě sevřel zvláštní pocit. Jako by mi děda říkal, že to nesmím udělat. Vrátila jsem ji na komodu a úzkost zmizela. To mě vyděsilo snad ještě víc.

Karel (45): Po smrti dědy se dějí divné věci. Vše, co po něm zbylo, odchází s ním

Cvakání neustávalo

Noci byly čím dál horší. Cvakání, občas klepnutí o dřevo. Jednou jsem se probudila s jistotou, že zvuk není od komody, ale u mé postele, těsně u hlavy. Ráno bylo víčko pootočené. Zkusila jsem dát krabičku do kuchyně. V noci mě probudil pocit, že někdo stojí ve dveřích ložnice. A pak se z kuchyně ozvalo kovové ťuknutí o dlažbu. Rozsvítila jsem světla rychleji, než jsem stačila vykřiknout.

Přes den jsem ji slyšela v hlavě. Ne hlasitě – spíš jako ozvěnu. Cvak. Cvak. Cvak. A pokaždé, když jsem si řekla, že je konečně odnesu, přepadl mě ten stejný, nepochopitelný strach, že by se děda zlobil. Že by to bylo špatně. Včera jsem přišla domů a krabička byla otevřená dokořán. Zuby uvnitř ležely stejně jako vždy. Ale na vnitřní straně víčka byl maličký, kulatý otisk. Jako od zubu.

Možná se jen hroutím po pohřbu. Možná je to stres. Možná všechno dohromady. Krabičku mám pořád doma – bojím se jí zbavit, ale bojím se s ní i být. Zlatník mi řekl, že musím zuby odnést k zubaři, aby zlato zbavil zubů a nečistot. Teprve pak se na ně může podívat odborník a říct mi cenu. Nejsem schopná se k tomu činu dokopat. Když se máma dozvěděla, že chci zuby prodat, vyčinila mi. Že jsem chamtivá a nevážím si dědictví.

Standa (62): Když z kůlny spadlo kované srdce po dědovi, šel jsem se přesvědčit, zda se nerozbilo. To mi zachránilo život

Já nechci zuby ani peníze

Tak to si mám nechat ty děsivé zuby navždy? Navrhla jsem mámě, ať si je vezme. Kupodivu nechtěla. Pak z ní vylezlo, že to nejsou jen dědovy zuby. Měl různé zlaté zuby po svém otci a jeho přátelích. To mě dorazilo. Kdo ví, kolik kusů v té krabičce je a který majitel mě v noci straší.

Můj kamarád jednou u mě doma na návštěvě z legrace krabičku otevřel a zuby spočítal. Je jich dvanáct. Ještě ten večer mi spadlo v předsíni zrcadlo. Nerozbilo se, jen prasklo. Jako takové varování. Peníze by se mi hodily, ale zuby neprodám a na cvakání si prostě zvyknu. Vlastně si tak trochu vzpomínám, že děda kdysi mluvil o tom, že mu něco cvaká v komoře.

Jarka (28): Z pozůstalosti po dědovi jsem si nechala jeho knihy. Díky nim vím, že je stále se mnou

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].