
Aneta chtěla, aby si její dcera první školní den užila a cítila se co nejlépe. Výběru aktovky i oblečení proto věnovala velkou pozornost. Jenže její tchyně Libuše měla o tom, jak by měla její vnučka při tak důležité příležitosti vypadat, úplně jinou představu. A neváhala dát Anetě jasně najevo, co si o jejím výběru myslí.
Týdny jsem se připravovala na první školní den své dcery Elišky. Vybrala jsem jí lehký ergonomický batoh v její oblíbené mentolové barvě, který splňoval všechny potřebné zdravotní požadavky, a k tomu klasické oblečení – tmavomodrou sukni a bílou halenku.
Moje tchyně Libuše však nad mým výběrem od začátku ohrnovala nos. Tvrdila, že na dětech se nemá šetřit, což v jejím podání znamenalo kupovat drahé věci s výraznými logy bez ohledu na to, zda jsou pohodlné nebo praktické.
Nevítaný luxusní dárek
Dva dny před začátkem školy k nám Libuše vtrhla s dárkem z luxusního butiku, kde ceny začínaly na šesti tisících korunách. Přinesla těžký kožený batoh se zlatými cvočky a k němu přezdobené flitrové šaty.
Když jsem namítla, že Eliška už výbavu má a že její dárek je pro sedmileté dítě příliš těžký a nepraktický, tchyně se okamžitě urazila.
„Nenechám svou vnučku jít v tom obyčejném pytli, co jsi jí koupila,“ prohlásila dotčeně a dodala, že naše rodina přece musí nějak reprezentovat.
Nechtěla jsem se před dcerou hádat, a tak jsem věci převzala a schovala hluboko do skříně. Doufala jsem, že tím celá záležitost skončí. Jenže jsem se spletla.
Prvního září Eliška zářila ve své sukýnce a na zádech měla lehký mentolový batoh, který si sama vybrala. Když nás ale Libuše spatřila před školou, okamžitě ztropila scénu. Před ostatními rodiči mě hlasitě obvinila z laciného vkusu. „Když sami nemáte peníze na důstojný start, tak mi aspoň nebraňte pomáhat!“ syčela na mě.
Bylo mi příšerně trapně. Přesto jsem se snažila zachovat klid a odpověděla jí, že nám jde především o Eliščino zdraví a pohodlí a že škola není módní přehlídka. Tchyně se na mě chvíli nevěřícně dívala, pak se otočila na podpatku a uraženě odešla.
Musela jsem nastavit jasné hranice
První týdny školy mi potvrdily, že jsem se rozhodla správně. Elišce se batoh skvěle nosil a byla s ním spokojená. Dokonce i některé maminky ocenily, že jsem dala přednost praktičnosti před módními značkami.
Libuše se sice dál snažila Elišku zahrnovat drahými drobnostmi, ale tentokrát už jsem nechtěla ustupovat. Zavolala jsem jí a jasně ji požádala, aby respektovala naše rozhodnutí. Řekla jsem jí také, že pokud chce své vnučce udělat radost, mnohem víc ocením, když ji vezme do kina, na výlet nebo třeba na zmrzlinu.
Po nějaké době tchyně přece jen ustoupila. Jednoho dne k nám dokonce přinesla koláč na usmířenou a připustila, že to s drahými dárky přehnala.
Naše vztahy jsou od té doby o něco chladnější, ale alespoň už respektuje hranice, které jsme nastavili. Drahé dárky Elišce nevnucuje a okázalý kožený batoh se zlatými cvočky dál leží zapomenutý ve skříni.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




