
Blanka sleduje, jak její rod decimuje jedna tragédie za druhou. Ale na druhou stranu vnímá, jak její členové jsou charakterní osoby a nedovolí, aby někdo padnul na dno.
Ne nadarmo se říká, že rodina je základ všeho. A to si myslím i já. Jedinec nezmůže nic. Snadno by mohl spadnout na dno. Ale rodina, ta svou ovečku podrží. Alespoň u nás to platí.
Prababička i matka neměly na růžích ustláno
Kam sahá moje paměť, vzpomínám si na nějakou tragédii, která se v naší rodině stala. Například moje babička přišla o dvě děti, které utonuly v rybníce. S manželem se spojili a zvládli ustát to, co se ostatním zdálo nemožné. O to víc hýčkali moji maminku. Když bylo babičce čtyřicet let, porodila ještě jedno dítě. A tak má mamka o patnáct let mladšího bratra.
Děda brzy ovdověl a mamce začaly povinnosti. Neměla ještě svoje děti, a už měla povinnosti s péčí o svého otce i bratra. Ale osud členům našeho rodu na jednu stranu nakládá, ale na tu druhou jim do cesty staví skvělé lidi, kteří se jen tak něčeho nezaleknou. A to je případ mého otce. Zamiloval se do mé matky a už čtyřicet let je jí oporou.
V dobrém i zlém, to je heslo našeho rodu
Mamka byla těžce nemocná, a otec o ni pečoval jako o nejdražší klenot. Vozil ji do nemocnice i k lékařům, postaral se o domácnost i nás děti. Dnes je mamka už dávno v pořádku, a zase ona se stará o otce, který na tom není zdravotně nejlépe. Moje sestřenice přišla při autonehodě o nohu. V té době byla ve vztahu sotva půl roku.
Její přítel se k situaci postavil jako chlap. Všichni jsme čekali, že se mladý pár rozejde, a místo toho jsme byli pozváni na svatbu. „Ahoj, jdeme vás pozvat na svatbu. Tak se těšíme, že budete přítomni, a oslavíte s námi naši lásku.“ Věděli jsme, že náš rod se rozroste o dalšího prima člověka.
Můj život není naštěstí nijak dramatický
I já jsem našla svého prince. Letos oslavíme patnáctileté výročí svatby. Jsme velká rodina. Máme čtyři děti, tři psy a několik koček. Nám se zatím pohromy vyhýbají. Vím, že kdyby bylo potřeba, budeme si všichni oporou. A to je důležité. Vnímám, že ne v každé rodině jsou vztahy harmonické.
Snažíme se být nad věcí a neřešit banality. Soustředíme se na důležité věci, a víme, že život dokáže být krutý. A nejtěžší je vše přežít a udržet si pozitivní mysl. To se, myslím si, našemu rodu docela daří. V tomto duchu vychováváme i naše děti. Aby věděly, že jsme tu pro ně.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].