Odborníci na plazy: Co dělat, když na dovolené potkáte hada

„Lidé si často myslí, že když se potkají s hadem, bude se na ně snažit zaútočit, jak to často bývá v akčních filmech. Hadi jsou ale plachá zvířata, která se brání, když na ně šlápnete nebo je zaženete do kouta,” říká Tomáš Holer, člen České herpetologické společnosti a vzdělávací platformy Herpetology.cz, která se zaměřuje na plazy a obojživelníky.

Podle RNDr. Pavla Mouchy, vedoucího zoologa v ZOO Dvůr Králové, je setkání s hadem dokonce vzácné. „Vidět hada ve dne, jak se vyhřívá, se povede málokdy.” Proč? To kvůli jejich vynikajícím smyslům. Ačkoliv neslyší, vynikají fantastickým zrakem a vnímají otřesy půdy. Téměř všichni plazi ve volné přírodě tak zmizí dřív, než byste je dokázali jen koutkem oka zahlédnout.

Co když se vám ale poštěstí? Nebo spíše „poštěstí”? Existují v podstatě jen tři scénáře.

Někdy had nemusí vypustit jed

Zaprvé, bezpečně se odšouráte tam, odkud jste přišli. To ale jen za předpokladu, že jste byli předem poučeni o správném chování ve společnosti plazů.

„Hadi neslyší, takže nemá smysl na ně křičet,” říká Holer. Můžete ale zkusit zadupat, pokud nejste u plaza příliš blízko, radí Moucha. V opačném případě zkuste vyčkat. „Stoupnete-li si těsně vedle hada a až pak si ho všimnete, nehýbejte se a počkejte, jestli se neodplazí sám. Pokud ne, pohybujte se co nejpomaleji a opatrně odejděte,” dodává Holer.

Druhý ze scénářů je hada obejít. Nebo dokonce překročit. To, co většina lidí považuje za bláznovství, je podle doktora přírodních věd zcela příčetnou reakcí. „Pokud hada potkáte v noci, obejděte ho v bezpečné vzdálenosti. Ve dne se dá čekat, že uteče. Ale pokud ho překročíte a nedotknete se ho, určitě vás nekousne.”

Třetí ze scénářů bychom mohli nazvat i jako „černý”– zahrnuje šlápnutí na hada. Ani v tomto případě ale nemusíte v duchu sepisovat závěť. S největší pravděpodobností vás had kousne, ale nemusí být jedovatý. „Existují i tzv. suchá kousnutí – to had kousne, ale nevypustí jed,” prozrazuje zoolog.

V každém případě byste však neměli podcenit první pomoc. „Ta se liší od druhu. Pokud se však omezíme na Evropu, platí základní pravidlo zůstat v klidu a zavolat si lékařskou pomoc. Pohybem rozproudíte krev a jed se rychleji dostane do těla,” upozorňuje Holer. „Rozhodně však nezaškrcujte místo kousnutí. Pokud je to možné, vyfotografujte hada nebo se alespoň pokuste zapamatovat, jak vypadal. Sérum, které vám lékaři mohou podat, je druhově specifické, a proto je důležité vědět, co vás kouslo.”

Jak poznáme, že se had chystá zaútočit

Pravděpodobnost, že na vás zaútočil právě jedovatý druh, ale stále zůstává malá. Podle Mouchy je na světě popsáno asi 3 500 druhů hadů. Z toho se jen 400 řadí k jedovatým a těch pro člověka opravdu nebezpečných existuje jen několik desítek.

Že se had chystá zaútočit, můžeme vypozorovat i z jeho chování – had syčí (v případě chřestýšů chřestí), má hlavu vztyčenou nad zbytek těla a pokud jste opravdu blízko, stočí přední část těla do tvaru písmene S. Ani zkušený zoolog ale tento jev ve volné přírodě neviděl.

Sám však měl jednou namále. „V Hanoji jsme měli domluvu s obchodníkem, že nám přinese ukázat jedny konkrétní užovky. Měl hustý košík, do kterého nebylo moc vidět. Já do něj strčil ruku, vytahoval jednu užovku po druhé a poslední byla královská kobra,” vypráví neuvěřitelný příběh. „Ale říká se o ní, že nekouše, tak vážně nekousla. Kdyby mě uprostřed toho tržiště kousla, asi bych nenašel cestu ven. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Ale Vietnamec z toho měl ohromnou legraci.”

***

O Herpetology.cz:

 Skupina studentů, která se zajímá o plazy a obojživelníky a o jejich chov. Jejich cílem je přiblížit lidem život těchto tvorů skrze fotografie a videa, poskytovat chovatelské rady a ukázat, že se jich nemusí lidé bát, ale že je naopak potřeba je chránit.  

O ZOO Dvůr Králové:

 Druhá největší zologická zahrada v Česku. Těší se sedmdesátileté historii a mimo vzdělávání veřejnosti se věnuje vědě a výzkumu, stejně jako záchraně ohrožených druhů. Od roku 1990 vypustila do Afriky více než sto zachráněných zvířat.

Autorka článku: Andrea Vránová