Donut Dollies: Pečlivě vybrané americké ženy vozily vojákům na frontě oblíbené donuty, aby jim připomněly domov

Po útoku na Pearl Harbor, ke kterému došlo 7. prosince 1941, se Červený kříž rychle zmobilizoval, aby mohl, dle potřeby, poskytovat zraněným vojákům pomoc. Jedním z aspektů, který do této oblasti spadal, bylo udržování morálky, a to měly na starosti Donut Dollies. Jejích historie sice spadá již do první světové války, tam ale nebyly tak aktivní jako v té druhé.

Mohlo by Vás zajímat:

Nacisté v rauši: Magickou pilulku užívali vojáci i obyčejní lidé, reklama na ni slibovala zázraky

Kdo byly Donut Dollies?

Do „VIP“ klubu koblihových panenek se mohly dostat jen ty nejlepší z nejlepších. Odborníci tvrdí, že na ně byly kladeny větší požadavky než na skutečné vojáky. Tyto ženy musely být starší pětadvaceti let, mít vysokoškolské vzdělání, mít k dispozici doporučení a projít lékařskou prohlídkou. A abychom nezapomněli, musely mít „vynikající osobnost“. Do finále se tak obyčejně dostala jedna ze šesti uchazeček.

Jakmile byla nová „panenka“ oficiálně přijata, prošla očkováním, obdržela uniformu Červeného kříže a absolvovala několikatýdenní školení v historii, zásadách a postupech Červeného kříže i americké armády. Od té doby nesměla nosit náušnice, ozdoby do vlasů, příliš křiklavý lak na nehty a nesměla to přehánět to s kosmetikou. Po výcviku poslali ženy do zámoří, kde začaly provozovat „Clubmobile“, pojízdnou klubovnu, kde se mohly potkávat s vojáky. Ve skutečnosti to byl zelený autobus vybavený zařízením pro výrobu donutů.

Mohlo by Vás zajímat:

Cathay Williams: Příběh první černošky v americké armádě, kterou přijali jen díky převlečení za muže

Koblihové panenky a druhá světová válka

Během druhé světové války zapůjčila společnost Doughnut Corporation of America Červenému kříži 468 strojů na výrobu donutů. Za hodinu tak každý autobus zvládl vyrobit 48 tuctů koblih. Velmi brzy se však ukázalo, že to nestačí k uspokojení vysoké poptávky. Červený kříž tak musel postavit i několik kamenných stacionárních pekáren. Podle jedné zprávy z roku 1944 rozdalo 205 „panenek“ vojákům v Anglii 4,6 milionů koblih.

Kromě koblih byly autobusy naplněné také cigaretami, časopisy, novinami, žvýkačkami. A nechyběly ani také vestavěné reproduktory pro přehrávání hudby pro zpříjemnění dlouhých večerů. A v zadní části autobusu se dalo také najít několik sedadel, byl to takový provizorní salónek, kde si mohli vojáci mezi sebou popovídat a připadat si přitom, jako by byli doma. Po porážce Německa se ženy přesunuly do Vietnamu a Jižní Koreje.

Tato, jistě záslužná, práce měla ale svá úskalí. Kupříkladu jedna z panenek, Hannah E.Crews, zemřela při nehodě džípu. Virginia E. Kirsch byla zabita vojákem, jenž byl pod vlivem drog, a Lucinda Richter zemřela na degenerativní nervové onemocnění známé jako Guillain-Barrého syndrom.

Mohlo by Vás zajímat:

Mýty opředená bitva u Monsu: Pomohli zoufalým britským vojákům andělé?

Odkaz Donat Dollies

Koblihové panenky pekly donuty několik desítek let, a to na vlastní nebezpečí. Mnohdy čelily bombardování, otravě plynem či sniperům. Zaslouží si stejné uznání jako vojáci. Zatímco zdravotní sestry léčily fyzická zranění, Donut Dollies zase ta duševní. Takže i když nebojovaly se zbraní v ruce, dokázaly udržet na bojišti linii - linii příčetnosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Své letadlo darovala armádě, v luxusních šatech sváděla dozorce. Příběh bohaté dědičky Mary Jayne Gold, hrdinky 2. světové války