Facebook
Instagram
Na jaře roku 1945 se Švédové odhodlali ke vskutku záslužnému činu. Do ještě stále nacistického Německa poslali skupinku dobrovolníků, kteří měli odvézt vězně z koncentračních táborů zpět do Švédska. Zachránili tím životy 31 000 lidem. Toto je příběh o bílých autobusech.
Vězni nevěděli, proč do tábora přijely bílé autobusy. Nejprve se jim tak v očích zračil strach. Zastávky byly čtyři - Ravensbrück, Osvětim, Bergen-Belsen a Dachau. "Co to má znamenat?" šeptali si lidé mezi sebou. "Přijeli si pro nás, aby nás někde zlikvidovali hroznou smrtí? Anebo jde zase o nějaký zvrhlý nacistický vtip?"
Místo smrti záchrana
"Dne 25. dubna 1945 byly náhle svolány na Appelplatz všechny ženy i s nemluvňaty. Měly jsme strach, že jdeme na smrt," svěřila se Stefania Wodzyńska, tehdy dvaadvacetiletá polská katolička z tábora Ravensbrück. "Za ostnatým plotem se náhle objevily bílé autobusy s červenými kříži. Většina z nás v osvobození nevěřila, neboť Němci si rádi, pod pláštěm Červeného kříže, zvráceně hráli," dodala Židovka Estera Melchior z pobočného tábora Malchow.
V jednom měly obě ženy pravdu. Šlo o jistý druh nacistického triku, tentokrát ale, zcela výjimečně, nebyl nijak zákeřný. Záchrannou akci vymyslel Heinrich Himmler, jemuž ulpěla na rukou krev milionů nevinných lidí. Sám moc dobře věděl, že tisíciletá Říše se hroutí jako domeček z karet, a tak začal vymýšlet, čím by mohl svou vinu zmírnit. Nakonec se rozhodl vyjednat se Švédskem, samozřejmě tajně, propuštění některých vězňů.
Naděje pro muže, ženy i děti
Na druhé straně jednacího stolu seděl člen královské rodiny, hrabě Folke Bernadotte, jenž působil jako viceprezident švédského Červeného kříže. Nejprve se měli propustit dánští a norští zajatci. Ti by se svezli do centrálního tábora, kde by se o ně postarali zdravotníci. Hrabě ale trval na tom, že osvobozeny musí být i ženy všech národností. Himmlerovi nezbylo nic jiného než souhlasit.
"Vozidla Červeného kříže už čekala za branami. Až na poslední chvíli nám řekli, že jedeme do Švédska. Byli jsme velmi šťastní," zavzpomínala Stefania, která porodila v Ravensbrücku. Mezi 8. březnem a 1. květnem bylo tímto způsobem zachráněno 21 000 vězňů. Další turnus dovezl 10 000 přeživších (zajímavé je, že nakonec mezi nimi nebyl ani jediný Švéd).
Přežili nálety i nekonečnou cestu
Výpravy se zúčastnilo 308 dobrovolníků švédské armády. Ta také poskytla autobusy a další vozidla. Vše bylo zorganizováno a naplánováno tak, aby byla, pokud možno, eliminovaná všechna možná nebezpečí a problémy. Cesta vedla mezi dvěma předními liniemi. V koncentrácích navíc byli nepřátelští esesáci a gestapo.
Neobrněná vozidla byla také snadným cílem pro nálety, které mohly skončit velmi tragicky. Paradoxně taková situace i nastala, ale ne ze strany Němců, nýbrž spojenců. Zřejmě ignorovali výmluvný znak Červeného kříže. Dne 25. dubna 1945 zaútočily na konvoj vezoucí 706 žen z Ravensbrücku spojenecké stíhačky celkem třikrát. První nálet zabil řidiče, vedoucího výpravy a několik žen. Podruhé to bylo deset mrtvých a dvacet zraněných. Při třetím útoku zemřelo dalších 15 osob. Transporty byly kvůli tomuto nebezpečí ukončeny. Poslední autobus se do Švédska vrátil 1. května 1945.
Zdroje informací:
Abitofhistoryblog.com: When Sweden Rescued 31 000 Non Swedes From Nazi Germany
Wikipedia.org: White buses
