Ester (44): Místo moře trčím v kempu plném komárů. Za všechno může můj muž a jeho hloupá chyba

Sedím na vrzající skládací židličce, do nohou mě koušou mravenci a ve vzduchu bzučí snad tisíce komárů. Snažím se tvářit, že mě to vlastně baví, že je to to pravé letní dobrodružství, které naši rodinu stmelí. Ale uvnitř mě to vře. Každý pohled na kalnou hladinu rybníka, do kterého bych nevlezla ani za milion, mi připomíná, kde jsme měli právě teď být.

Tohle mělo být úplně jinak

Měli jsme ležet na pláži na Krétě. Letenky už byly vyhlédnuté, hotel rezervovaný, dokonce jsem si koupila dvoje nové plavky. Místo toho mám na sobě staré tepláky, přes ramena přehozenou sepranou mikinu a snažím se ignorovat pach spáleného dřeva, kterým už jsem načichlá od hlavy až k patě.

„Koukej, jaký jsem rozdělal oheň, Ester,“ ozve se za mnou Martinův hlas, ve kterém slyším tu zoufalou snahu o veselost.

Neotočím se. Nemám na to sílu. Jen zírám do tmy před sebe a prsty nepřítomně přejíždím po displeji telefonu. „Jo, vidím. Skvělý,“ utrousím chladně.

Martin si povzdechne a slyším, jak se posadil na poleno kousek ode mě. Ticho mezi námi je těžké a dusivé, horší než ten kouř, co se valí z ohniště.

Jolana (33): Dovolená s přáteli mi otevřela oči. Došlo mi, že jsem semetrika a můj muž podpantoflák

Peníze na letenky zmizely v servisu

Ještě před měsícem to vypadalo jako to nejlepší léto. Šetřili jsme na tu dovolenou celý rok. Odkládala jsem z každé výplaty, odepřela si nové boty, nekoupila jsem si ten parfém, co jsem tak moc chtěla. Děti se těšily, že konečně poletí k moři. Naše patnáctiletá dcera Nela už měla v telefonu seznam míst, kde si udělá fotky, a dvanáctiletý Tomáš se nemohl dočkat, až si zkusí paddleboard.

Jenže pak přišla ta sobota, kdy se Martin rozhodl, že sám opraví brzdy na našem starém autě, i když mu automechanik říkal, že to má nechat na odbornících. „Ušetříme pár tisíc, zvládnu to sám, není to raketová věda,“ tvrdil mi tehdy sebevědomě.

Nezvládl. Nejenže brzdy neopravil, ale podařilo se mu přitom zničit i něco na nápravě. Auto muselo do servisu na odtahovce. Když nám pak volali konečnou částku za opravu a náhradní díly, udělalo se mi fyzicky špatně. Byla to přesně ta částka, kterou jsme měli připravenou na letenky a hotel.

„Musíme to zaplatit z toho fondu na dovolenou, Ester. Nemáme to kde jinde vzít. Auto potřebujeme,“ řekl mi tehdy Martin.

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Všechno to odříkání bylo pryč. Kvůli jeho egu, kvůli tomu, že nechtěl zaplatit pár tisíc v servisu rovnou, nás to teď stálo celou dovolenou.

Simona (40): První rodinná dovolená u moře skončila fiaskem. Partner mě nechal v restauraci napospas agresivnímu cizinci

Omlouvání, které všechno jen zhoršuje

Od té chvíle to mezi námi drhne. Martin vymyslel tenhle náhradní plán s kempováním u rybníka, prý aby nám to vynahradil. Sehnal od kamaráda starý stan, nakoupil konzervy a spacáky a snaží se tvářit, že je to vlastně lepší než nějaký nudný resort u moře.

„Ester, já vím, že jsi zklamaná,“ začne znovu a já cítím, jak se mi ježí chlupy na zádech. Nesnáším, když začne s těmi svými omluvami.

„Nejsem zklamaná, Martine. Jsem naštvaná,“ opravím ho ostře.

„Já vím. A mrzí mě to. Už jsem se omluvil stokrát. Můžeme si to aspoň zkusit užít? Podívej, hvězdy svítí, je tu klid...“

Otočím se na něj. „Klid? Děti s tebou už druhý den nemluví. Nela je zalezlá ve stanu a brečí, protože její kamarádky jsou ve Španělsku a ona sedí ve špinavém spacáku. Tomáš tě ignoruje pokaždé, když na něj promluvíš. Tohle je podle tebe užívání si?“

Martin svěsí ramena a zaboří pohled do země. „Dělám, co můžu. Chtěl jsem jen, abychom byli spolu.“

„Kdybys nehrál na automechanika, byli bychom spolu na pláži,“ vyštěknu, vstanu a rozejdu se pryč od ohně. Nechci poslouchat další omluvy. Nezmění to nic na tom, že jsme uvízli tady.

Jana (38): Děti se těšily k moři, ale exmanžel jim zrušil plány. Pravý důvod mě naprosto vytočil

Virtuální útěk k cizímu štěstí

Zavřu se na umývárkách, které páchnou savem a vlhkostí. Opřu se o studené kachličky a odemknu telefon. Jasný displej mě na chvíli oslepí. Otevřu Instagram a okamžitě na mě vyskočí fotka mojí známé, Terezy. Stojí na široké dřevěné terase s výhledem na jezero, za zády má modrou oblohu a v ruce drží sklenici s domácí limonádou. Má na sobě stylové letní šaty, vlasy vypnuté do ležérního drdolu, usmívá se – působí odpočatě a spokojeně. Vypadá, že si užívá zasloužený klid. Fotka vypadá jako z magazínu, ale není v tom žádná póza, působí přirozeně a šťastně.

„Tohle léto je prostě moje. Čas na relax i na nové zážitky,“ napsala pod fotku.

Cítím, jak se mi stáhne hrdlo. Závist je ošklivá emoce, vím to, ale nedokážu si pomoct. Projíždím další příspěvky. Sestřenice je s rodinou v Chorvatsku, sousedi letěli do Egypta. Všichni jsou někde, kde je hezky, teplo a čisto. Jen já se tu schovávám na záchodech v kempu na Vysočině, abych nemusela mluvit se svým mužem.

Pípne mi zpráva. Nela. „Mami, nedá se tu dýchat. Je tu strašný horko a něco mě štíplo. Můžeme jet domů?“

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Co jí mám odepsat? Že mě to taky štve? Že chci taky domů? Že se mi chce brečet pokaždé, když si vzpomním na ty nenošené plavky v kufru? Nemůžu. Jsem máma, musím to nějak držet pohromadě.

„Zkus to vydržet, broučku. Zítra pojedeme na výlet na ten hrad, co jsme slibovali. Bude to lepší,“ odepíšu jí a snažím se, aby to znělo aspoň trochu povzbudivě.

Gábina (34): Sestra mě pozvala na dovolenou jako bezdětnou tetu. Na místě ze mě udělala služku pro šest lidí

Zbývá jen to nějak přežít

Když se vrátím ke stanu, oheň už jen dohasíná. Martin sedí přesně tam, kde jsem ho nechala. V ruce drží klacek a nepřítomně jím rýpe do žhavých uhlíků. Vypadá zničeně. Na zlomek vteřiny pocítím bodnutí lítosti. Vím, že to neudělal schválně. Vím, že to myslel dobře a že ho to samotného štve. Ale ta lítost rychle zmizí, překrytá únavou a frustrací.

Posadím se zpátky na svou vrzající židličku. Neřeknu ani slovo. On taky ne.

„Zítra... zítra jsem myslel, že bychom mohli zkusit půjčit lodičku,“ hlesne po dlouhé době do ticha.

Podívám se na tu černou vodu před námi. „Uvidíme ráno,“ odpovím tiše.

Zabalím se těsněji do mikiny a znovu sáhnu po telefonu. Musíme tu vydržet ještě pět dní. Pět dní předstírání, pět dní dusna a komárů. Nezbývá mi nic jiného než to prostě nějak přežít a doufat, že mi z toho nepraskne hlava.

Hana (34): Roky jsem šetřila na vysněný Egypt. Dovolená se změnila v katastrofu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].