Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Eva je ráda, že bydlí v Praze a rodiče jejího manžela v Beskydech. Jejich kontakt je převážně skrz mobil a osobně se rodina vidí jen několikrát do roka. Minulý víkend musela Eva nějak přežít, jelikož neustále poslouchala nevyžádané rady své tchyně.
Mnoho žen si asi umí představit mé pocity. Mám svou tchyni ráda, ale jen když je doma v Beskydech a já v Praze. Jakmile dojde na osobní setkání, skřípe to.
Odlišný životní postoj mi leze na nervy
Tchyně je klasická vesnická tetka. Oblečení má dvacet let staré a nemoderní, názory jako za krále klacka a jediný smysl vidí v zavařování ovoce a zeleniny. Můj manžel Ivan, ač vyrostl na vesnici, tak miluje život v Praze. Jsme rodina, co o víkendu zajde na celodenní výlet do obchodního centra.
Ráno projdeme obchody a každý člen naší rodiny si koupí něco pro radost. Buď oblečení, parfém, nebo boty. Potom zajdeme na oběd, odpoledne do kina a večer dorazíme domů. Unavení, ale spokojení. Takové rodinné výlety máme rádi. Nemusíme nikam do přírody. Stačí nám procházka po městě. Jsme kavárenští povaleči.
Hovory s tchyní jsou náročné
S tchyní si telefonujeme dvakrát do týdne. Odmítám hrát nějaké hry nebo mlžit. Prostě tchyni na rovinu sděluji, co jsme si koupili, do jaké restaurace jsme zavítali, a co mají nového naše děti. Zdá se mi, že tchyně by byla nejradši, kdybychom žili nějakým asketickým životem. Bez mobilu, v běžném oblečení a skromně.
„Evičko, neměli byste tolik utrácet. Kdybys nakoupila maso a brambory, uvaříš oběd za třetinovou cenu. A ještě vám zbyde na večeři. Měli byste žít trochu více skromně,“ poučuje mě tchyně neustále. Já nemohu za to, že ona se podívá do restaurace jen když je na návštěvě u nás.
Víkend, který ze mě vysál energii
O víkendu u nás byli tchán s tchyní a stálo to opět za to. Vyhodila jsem do koše děravé ponožky a dostala jsem vynadáno, že jsem je mohla zašít. „Evičko, jehla a niť ti nic neříká? Za pět minut jsou ponožky jako nové,“ pokárala mě. Nejsme zvyklí dojídat vše z talíře, a tak se stalo, že při snídani jsem vyhazovala zbytky a tchyně se skoro hroutila z toho, jak jsme rozmazlení.
V restauraci si objednala jen polévku a odmítla si dát druhé jídlo, jelikož nehodlá podporovat někoho, kdo si řekne za hlavní chod tři stovky. Domů si koupila chleba a paštiku. Zbytek pobytu byla živa na tomto nechutném jídle a všem nám neustále nutila jíst to samé. S manželem jsme se shodli, že je jeho máma rok od roku horší a horší. Holt vesničan se ve městě nikdy nebude cítit dobře.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
