Eva (50): Můj dospělý syn si ze mě udělal služku. Možná jsem mu v životě pomohla až moc

Když mi Jakub loni na podzim zavolal, že se vrací z Anglie, cítila jsem obrovskou úlevu. Dva roky jsem trnula hrůzou, jak to tam sám zvládá. Z jeho občasných zpráv se dalo vyčíst, že to není žádná sláva, ale vždycky tvrdil, že má všechno pod kontrolou. Neměl. Vrátil se s jedním ošoupaným kufrem, kruhy pod očima a úplně prázdným bankovním účtem. Samozřejmě, že jsem mu okamžitě nabídla, ať jde ke mně. Byla jsem přece jeho máma. Kdo jiný by mu měl pomoct, když se ocitne na dně?

První týdny byly vlastně docela fajn. Vařila jsem mu jeho oblíbená jídla, povídali jsme si dlouho do noci a já měla pocit, že se mi vrátil ten malý kluk, který mě potřeboval. Jenže ten pocit velmi rychle vyprchal. Jakubovi bylo čtyřiadvacet. Nebyl to malý kluk, ale dospělý muž. A bohužel se tak přestal chovat v momentě, kdy zjistil, že u mě má plný servis.

Klára (29): Přišla jsem na oslavu v nových šatech a skončila jako služka v kuchyni. Můj výstup ale všem vytřel zrak

Tohle kuře se nedá jíst

Začalo to nenápadně. Špinavé ponožky pohozené vedle koše na prádlo. Hrnky od kávy, které se hromadily na jeho nočním stolku, dokud na nich nezačala růst plíseň. Když jsem ho poprosila, aby si po sobě uklízel, jen mávl rukou s tím, že to udělá potom. To „potom“ nikdy nepřišlo. Vždycky jsem to nakonec udělala já, protože nesnesu nepořádek. A on to věděl.

Zlomový okamžik přišel asi měsíc po jeho návratu. Strávila jsem celé nedělní dopoledne u plotny. Udělala jsem pečené kuře s nádivkou a bramborovou kaší, přesně tak, jak to měl vždycky rád. Naservírovala jsem to na stůl a zavolala ho k obědu.

Přišel z pokoje, v jedné ruce mobil, do kterého neustále ťukal, a beze slova si sedl. Rýpl vidličkou do masa, povzdechl si a podíval se na mě.

„Mami, to kuře je strašně vysušené,“ pronesl vyčítavě. „A ta kaše je nějaká bez chuti. Nemohla bys příště zkusit udělat radši nějaký steak? Tohle se fakt nedá jíst.“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Neřekl ani děkuji, nepomohl mi s přípravou, stěžoval si na jídlo, které jsem kupovala ze svého platu, a ještě měl tu drzost mi diktovat, co mám vařit příště. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale spolkla jsem je. Místo toho jsem jen tiše dojedla a pak šla umýt nádobí. Jakub talíř nechal na stole a vrátil se do svého pokoje.

Jana (49): Celé roky jsem mlčela a sbírala manželovy špinavé ponožky z podlahy. Nakonec jsem udělala něco, co vůbec nečekal

Potřebuju nějakou hotovost

Situace se začala zhoršovat. Jakub si nehledal práci. Každé ráno spal do jedenácti, pak si udělal snídani, po které nechal kuchyň v naprostém chaosu, a zbytek dne trávil u počítače nebo venku s kamarády. Z čeho to platil, mi nebylo jasné, dokud za mnou nezačal chodit pro peníze.

„Mami, nemáš pětistovku? Jdu večer s klukama na pivo a bankomat mi nějak blbne,“ zkusil to na mě jednou v pátek večer.

„Jakube, ty přece nemáš na účtu žádné peníze. Tvůj bankomat neblbne, jen tam prostě nic není,“ odpověděla jsem unaveně. Byla jsem po celém dni v práci vyčerpaná a chtěla jsem mít jen klid.

„No tak mi půjč, ne? Hned jak si najdu práci, tak ti to vrátím. Přece nebudu sedět v pátek večer doma jako nějaký důchodce.“

Dala jsem mu tu pětistovku. A pak další týden tisícovku na nové boty, protože ty staré se mu prý rozpadaly. Platila jsem jídlo, energie, internet, a on se choval, jako by to byla samozřejmost. Jako by bydlel v luxusním hotelu, kde má zaplacený all-inclusive pobyt, a já byla jen personál, který se má postarat o to, aby byl spokojený.

Eva (39): Zahájila jsem tichou stávku a přestala po manželovi uklízet. Teprve nedostatek čistého nádobí ho naučil disciplíně

Kdy se to vlastně stalo?

Začala jsem se sama sebe ptát, kde jsem udělala chybu. Vychovávala jsem ho sama od jeho deseti let, kdy nás opustil jeho otec. Vždycky jsem se snažila dát mu to nejlepší, chránit ho před zklamáním. Možná jsem ho chránila až příliš. Naučila jsem ho, že ať se děje cokoliv, máma to vyřeší. Máma zaplatí, máma uklidí, máma uvaří.

Jednou odpoledne jsem se vracela z nákupu, obtěžkaná taškami plnými jídla, které jsem kupovala hlavně pro něj. V předsíni jsem zakopla o jeho pohozené tenisky a taška mi vypadla z ruky. Kelímek se smetanou se roztrhl a bílá tekutina se začala rozlévat po koberci.

„Jakube!“ zakřičela jsem. Byla jsem na pokraji zhroucení. „Jakube, pojď mi sem okamžitě pomoct!“

Vylezl z pokoje, na uších velká sluchátka, a zamračil se. „Co je? Proč tak křičíš? Já něco hraju.“

Podívala jsem se na tu rozlitou louži, na jeho neochotný výraz a něco ve mně prasklo. Tohle už nešlo dál. Nemohla jsem se nechat takhle ničit ve vlastním domě.

„Tady máš hadr a ukliď to,“ řekla jsem nečekaně klidným hlasem. „A až to uděláš, sedneme si do kuchyně. Musíme si promluvit.“

Gita (56): Chtěla jsem synovi pomoct v těžké životní situaci. Skončila jsem jako neplacená služka a chůva

Nastal čas na změnu

Rozhovor byl těžký. Jakub byl uražený, hájil se tím, že má deprese z toho, jak se mu v Anglii nedařilo, a že ho vůbec nechápu. Vyčítal mi, že jsem sobecká, když po něm chci, aby přispíval na domácnost, když přece vidím, že nic nemá. Ale já jsem tentokrát neustoupila.

Řekla jsem mu, že má měsíc na to, aby si našel jakoukoliv práci. Že mu přestávám prát a vařit, pokud mi s tím nepomůže. A že od dalšího měsíce bude platit třetinu nájmu. Jinak si bude muset sbalit ten svůj jeden ošoupaný kufr a najít si jiné bydlení.

Byl v šoku. Myslím, že mi zpočátku nevěřil. Ale když jsem mu další den k obědu neohřála porci a nechala jeho špinavé prádlo ležet na zemi v koupelně, pochopil, že to myslím vážně.

Teď sedím v kuchyni, piju ranní kávu a poslouchám, jak se v koupelně sprchuje. Dnes jde na pohovor do nedalekého skladu. Není to práce snů, ale je to začátek. Náš vztah je teď napjatý. Mluvíme spolu jen v nejnutnějších případech a já vidím, jak moc se na mě zlobí. Často si vyčítám, jestli jsem na něj nebyla moc tvrdá. Ale v hloubi duše vím, že kdybych ho nechala dál žít jako parazita, ublížila bych mu mnohem víc.

Adéla (25): Společné bydlení s přítelem jsem asi uspěchala. Teď se ho snažím přetvořit podle svých potřeb

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].