Jana (36): Tchán nám měl pomoct s rekonstrukcí synova pokoje. Jeho podmínka nás ale pořádně zaskočila

Dívala jsem se na vybledlé dětské tapety v pokoji našeho desetiletého syna Jakuba a propadala beznaději. Za tři týdny začínala škola a jeho pokoj stále vypadal, jako by patřil malému dítěti. Byl nejvyšší čas s tím něco udělat.

S manželem Tomášem jsme ale věděli, že sami rekonstrukci nezvládneme. Tomáš se vracel domů vyčerpaný po dvanáctihodinových směnách ve stavebninách, já pracovala jako recepční na poliklinice a kvůli hypotéce nám na drahé řemeslníky příliš peněz nezbývalo.

„Co kdybych poprosil tátu?“ navrhl jednoho večera Tomáš.

Jeho otec Libor byl v důchodu a jako bývalý stavař měl nejen potřebné vybavení, ale hlavně spoustu zkušeností. Navíc šlo o pokoj jeho jediného vnuka. Ani ve snu mě nenapadlo, že by nám nechtěl pomoct.

Počítali jsme samozřejmě s tím, že veškerý materiál zaplatíme. A já už plánovala, jak budu tchánovi během práce vařit jeho oblíbená jídla. Pozvali jsme ho proto na nedělní oběd, abychom všechno probrali.

Jana (35): Tchyni a tchánovi jsme půjčili peníze na rekonstrukci bytu. Nemůžu uvěřit, jak je použili

Rodinný oběd dostal hořkou příchuť

Na přípravě oběda jsem si dala opravdu záležet. Libor byl na jídlo náročný a já chtěla, aby bylo všechno perfektní. Naštěstí se mi povedlo trefit do jeho chuti a zpočátku panovala u stolu příjemná atmosféra. Zlom přišel až po obědě. Tomáš nalil kávu a opatrně se zmínil o Jakubově pokoji. Vysvětlil otci, že bychom potřebovali strhnout staré tapety, upravit stěny a pokoj vymalovat.

„Myslíš, že bys nám s tím mohl pomoct?“ zeptal se.

Liborův přívětivý výraz byl rázem pryč. „A vy si představujete, že tady budu týden dřít zadarmo?“ zeptal se chladně.

S Tomášem jsme se na sebe překvapeně podívali. Samozřejmě jsme nečekali, že bude cokoli platit ze svého. Materiál, nářadí i všechno ostatní jsme chtěli zajistit my. Jenže tchán měl zjevně na mysli něco úplně jiného.

„Moje práce má nějakou cenu,“ prohlásil a po chvíli nám oznámil částku. Chtěl osmnáct tisíc korun. Údajně šlo ještě o rodinnou cenu, protože cizím lidem by prý naúčtoval mnohem víc.

Zůstala jsem jako opařená. „Ale vždyť jde o pokoj tvého vnuka. Mysleli jsme, že nám prostě jako rodina pomůžeš,“ namítla jsem.

Libor se na mě podíval, jako bych právě řekla něco naprosto absurdního. „Děvče, ty jsi snad spadla na hlavu. Nebudu tady dřít za talíř polévky,“ odsekl.

V tu chvíli mě přešla veškerá chuť dál se s ním dohadovat. Rozhodli jsme se, že tchánovi nezaplatíme ani korunu
Libor krátce nato uraženě odešel. S Tomášem jsme ještě dlouho seděli v kuchyni a snažili se pochopit, co se vlastně stalo. Ani jednomu z nás nešlo primárně o peníze. Nejvíc nás zasáhlo, s jakou samozřejmostí tchán proměnil obyčejnou rodinnou výpomoc v obchodní zakázku.

Nakonec jsme se shodli, že mu osmnáct tisíc nedáme. Když už máme za práci platit, najmeme si profesionála.
Znamenalo to ovšem sáhnout do našeho napjatého rozpočtu. Já jsem oželela nový zimní kabát, na který jsem si už nějakou dobu odkládala, a Tomáš si vzal několik víkendových směn navíc.

Kolegyně z práce mi mezitím doporučila pana Jardu, mladého řemeslníka, který se nedávno přistěhoval do okolí. Zavolala jsem mu a domluvili jsme se na prohlídce pokoje. Jeho cenová nabídka nakonec vyšla podobně jako ta tchánova. Jenže v ceně byla nejen kompletní úprava stěn a malování, ale také pomoc se sestavením nového nábytku a montáží osvětlení.

Neváhali jsme.

Petra (30): Peníze od tchyně na rekonstrukci domu mě dojaly k slzám. Až pak mi došlo, že to nebude jen tak

Tchán přišel zkontrolovat, jak si bez něj poradíme

Práce začaly hned následující týden a už první den bylo jasné, že jsme vybrali dobře. Pan Jarda chodil včas, po práci po sobě uklízel a všechno nám dopředu vysvětlil.

Třetí den se ovšem u dveří nečekaně objevil Libor. Dodnes nevím, proč vlastně přišel. Měla jsem ale pocit, že se chtěl podívat, jak si bez jeho pomoci vedeme. Jakmile spatřil v Jakubově pokoji cizího řemeslníka, zatvářil se kysele.
Chvíli pana Jardu pozoroval a pak začal jeho práci hlasitě komentovat. Tvrdil například, že dává příliš silnou vrstvu štuku a že on by to za svou třicetiletou praxi dělal úplně jinak.

Pan Jarda se nejprve snažil jeho poznámky přecházet s úsměvem. Libor se ale nenechal odbýt. Chodil po pokoji, kontroloval stěny a neustále hledal něco, co by mohl kritizovat.

V tu chvíli mi došla trpělivost. Odvedla jsem tchána do kuchyně a řekla mu, že si nepřeji, aby urážel člověka, kterého jsme si najali a který svou práci odvádí dobře.

„Tak cizímu chlapovi zaplatíte bez řečí, ale vlastního otce jste chtěli ošidit?“ rozčílil se.

Tentokrát jsem se už neudržela. „Nikdo tě nechtěl ošidit. Požádali jsme tě jako dědu o pomoc s pokojem tvého vnuka. Ty jsi nám pomoct nechtěl. Chtěl jsi na nás vydělat. To je rozdíl,“ odpověděla jsem.

Pak jsem ho požádala, aby odešel.

Simona (34): Tchyně mi mluvila do rekonstrukce kuchyně tak dlouho, až jsem kvůli ní i manželově lhostejnosti odešla

Jakub byl ze svého nového pokoje nadšený

Rekonstrukce nakonec dopadla skvěle. Když bylo hotovo, pokoj voněl novotou a Jakubovi se rozzářily oči. Z dětského pokojíčku se konečně stal prostor pro desetiletého kluka, kde se cítil dobře.

Každá koruna, kterou jsme panu Jardovi zaplatili, podle mě stála za to. Nejen kvůli odvedené práci, ale také proto, že jsme si ušetřili několik dní tchánových připomínek a výčitek.

Naše vztahy s Liborem od té doby výrazně ochladly. Vídáme se mnohem méně než dřív a je mezi námi stále cítit odstup. Přesto svého rozhodnutí nelituji.

Celá situace mi totiž připomněla jednu důležitou věc. To, že je někdo rodina, ještě neznamená, že si k nám může dovolit cokoli. Někdy je potřeba nastavit pevné hranice i vlastním rodičům. Jen tak si člověk může doma zachovat klid a vzájemný respekt.

Vlastimil (34): Tchyně s tchánem nám slíbili dům. Zrekonstruoval jsem ho, jenže pak si to rozmysleli

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].