Lucie (34): Nechala jsem bratrance bydlet u sebe. Když jsem po něm chtěla polovinu nákladů, rodina mě odsoudila

Když se ke mně v březnu nastěhoval můj bratranec Martin, tvrdil, že je to jen na dva až tři měsíce, než si najde práci v Praze, protože u nich v Příbrami žádné vyhlídky nemá.

Jako děti jsme spolu trávili hodně času, takže jsem neváhala ani minutu a nabídla mu rozkládací pohovku ve své garsonce.

První měsíc probíhal skvěle – Martin občas nakoupil, uvařil a mé mamce přinesl k nedělnímu obědu kytku. Celá rodina básnila o tom, jak si musíme pomáhat.

Jenže druhý měsíc už idylka skončila. Nákupy i květiny ustaly a z Martinova hledání práce se stalo jen neustálé stěžování si na těžký trh a nedostatek příležitostí.

Petra (41): Otevřela jsem si pekárnu a rodina chtěla chléb zadarmo. Musela jsem nastavit hranice

Prozření s herní konzolí

Když u mě bydlel už čtvrtý měsíc, opatrně jsem se ho u kávy zeptala, zda by nepřispěl aspoň na půlku nájmu. Podíval se na mě, jako bych ho udeřila, a slíbil: „Teď nic nemám, ale až si najdu práci, všechno ti vrátím.“

Věřila jsem mu, dokud jsem se jednoho dne nevrátila z práce dřív a nenašla ho, jak hraje na zbrusu nové herní konzoli. Tvrdil sice, že ji dostal od kamaráda jako vyrovnání starého dluhu, ale mně to nedalo.

Večer jsem si spočítala všechny náklady na elektřinu, internet, vodu i jídlo, které jsem táhla úplně sama, a postěžovala si mámě. Ta mi ale jen řekla, že je to můj bratranec v nouzi a měla bych mít větší trpělivost.

Vlastimil (37): Tchyně má klíče od našeho bytu. Nelíbí se mi, že k nám chodí, i když nejsme doma

Rodinný nátlak

Po půl roce jsem Martinovi předložila vytištěný seznam výdajů s tím, že buď začne platit polovinu, nebo si musí najít vlastní bydlení. Dotčeně se mě zeptal, zda ho rodina opravdu vyhazuje na ulici, práskl dveřmi a dva dny se mnou nemluvil.

Vzápětí se mi rozdrnčel telefon. Nejdřív volala teta Bára s výčitkami, že mu počítám každou korunu, a pak strýc Zdeněk, který mi připomněl, jak mi kdysi v těžké chvíli daroval šest tisíc korun.

Na rodinném obědě pak panovala ledová atmosféra. Teta se na mě ani nepodívala a sestřenice Olina mi radila, ať mu dám ještě čas, abych si nerozhádala celou rodinu. Cítila jsem se ve vlastním bytě jako vetřelec, zatímco Martin dál v klidu seděl na mé pohovce a hrál hry.

Eva (56): Můj třicetiletý syn se choval jako parazit. Bylo to peklo, ale nakonec jsem ho přinutila dospět

Konečné rozhodnutí

O týden později mi definitivně došla trpělivost. Sedla jsem si s ním ke stolu a oznámila mu, že mu dávám dva týdny na to, aby si našel jiné bydlení.

Zase se mě snažil citově vydírat slovy, že si myslel, že jsem jiná a dokážu mu pomoct, aniž bych počítala každý haléř. Pohled na kupící se účty a prázdnou lednici mě však však utvrdil v tom, že tentokrát neustoupím.

Martin se po dvou týdnech odstěhoval ke kolegovi z brigády, kterou si narychlo našel, a při odchodu utrousil, že mi tohle chování nikdy nezapomene.

Alena (55): Místo klidu na venkově jsem dělala služku přátelům. Musela jsem jim nastavit jasné hranice

Klid na vlastním území

Od té doby uplynuly tři měsíce. Teta Bára se mnou stále komunikuje velmi chladně a strýc Zdeněk na rodinných oslavách hlasitě naráží na lidi, kteří zapomněli, odkud pocházejí.

Máma mi sice dala za pravdu poté, co se dozvěděla, že se Martin chová stejně paraziticky i u nového spolubydlícího, ale hořkost ve mně zůstala.

Nedávno mi i sestřenice Olina u kávy přiznala, že mé rozhodnutí chápe, protože vidí, jak Martin bere jakoukoli pomoc jako naprostou samozřejmost.

Moje garsonka je konečně zase mým domovem a já vím, že nastavit si zdravé hranice nebylo bezohledné, ale naprosto nezbytné.

Petra (50): Sestra se po patnácti letech vrátila z Ameriky. Bratrův syn z ní hned začal tahat peníze

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].