Alena (55): Místo klidu na venkově jsem dělala služku přátelům. Musela jsem jim nastavit jasné hranice

Vždycky jsem snila o klidu venkova. S Markem jsme léta dřeli v pražských korporátech, ale když děti dospěly, rozhodli jsme se pro radikální řez. Prodali jsme byt a koupili staré stavení v jižních Čechách.

„Konečně budeme žít v přírodě,“ radovala jsem se a naivně zvala všechny známé, ať za námi kdykoliv přijedou. Netušila jsem, že to někteří z nich vezmou doslova.

Natálie (45): Příbuzní nám slibovali dovolenou na horách zdarma. Místo lyžování jsme museli celé dny makat

Splněný sen o životě na venkově

Naše usedlost byla jako z pohlednice – kousek do lesa, k rybníku jen pár minut. Marek si našel místo v bance v nedalekém městečku a já si jako účetní nabrala pár místních firem.

První léto jsme uspořádali velkou kolaudačku a dům praskal ve švech. Byla jsem nadšená, jaký mají kamarádi o náš nový život zájem, i když mě víkendové vyvařování a uklízení po deseti lidech stálo hodně sil.

Věřila jsem, že nám tak oplácejí naše přátelství tím, že za námi váží cestu dlouhou sto padesát kilometrů.

Tadeáš (48): Když jsem stavěl penzion, nikdo z rodiny mi nepomohl. Teď stojí ve frontě na dovolenou zadarmo

Náš dům není bezplatný penzion

Brzy se však z návštěv stal vyčerpávající stereotyp. Prakticky každý víkend někdo zavolal nebo se dokonce bez ohlášení objevil u vrat.

Naši přátelé si u nás udělali bezplatný penzion s plnou penzí. Vozili sice láhev vína, ale snídaně, obědy i masa na gril jsme platili my ze svého. Nikdo se nenabídl, že by přispěl na nákup nebo mi pomohl v kuchyni.

Zatímco já kmitala u plotny, kamarádky se opalovaly na zahradě a pánové popíjeli pivo. Hosté se u nás chovali jako v hotelu, kde se o vše postará neviditelný personál.

Petra (41): Otevřela jsem si pekárnu a rodina chtěla chléb zadarmo. Musela jsem nastavit hranice

Stálo nás to spoustu peněz

Vrcholem všeho byla zimní projížďka na saních s koňmi, kterou jsme zorganizovali pro partu. Museli jsme zaplatit kočího i veškeré občerstvení u ohně, což nás vyšlo na několik tisíc korun. Nikoho ani nenapadlo se zeptat, kolik mají doplatit. Ještě si stěžovali, že je málo alkoholu a k jídlu by se jim hodil poctivý guláš.

Tehdy jsem Markovi řekla, že už nehodlám dělat služku lidem, kteří nás jen využívají. „Nejsme charita ani hotel,“ prohlásila jsem rázně a rozhodla se, že příští návštěva zažije velké překvapení.

Viktor (37): Všichni se na mě vždycky mohli spolehnout. Když jsem potřeboval pomoc já, najednou nikdo neměl čas

Pohár trpělivosti přetekl

Když přišlo jaro a s ním další vlna zájemců o víkend v přírodě, rozhodla jsem se pro radikální stávku. Přijeli k nám přátelé a já jim hned ve dveřích oznámila, že je rádi vidíme, ale obsluhovat je nebudu. Ukázala jsem jim, kde je lednice a sporák, s tím, že si mají sami nakoupit i uvařit, protože na živení celých zástupů už nemáme peníze ani energii.

Povlečení na postele jsem jim dala, ale museli si je povléknout sami. Zůstali sice do neděle, ale byli viditelně uražení, a dokonce jsem je musela žádat, aby po sobě umyli nádobí.

Iva (43): Přítel dcery k nám chodil jako do hotelu. Vyluxoval lednici a horká voda tekla proudem

Chci, aby nám přispěli

Zpráva o mé „nepohostinnosti“ se mezi známými roznesla nečekaně rychle. Marek sice občas podotkne, že je tu teď trochu pusto, ale já si konečně užívám klid, za kterým jsme na venkov přišli.

Chápu, že hosté k domu patří, ale všechno má své hranice. Pokud někdo není schopen pochopit, že nejsme jejich soukromý personál, pak to nebyli skuteční přátelé. Uvidíme, kdo z nich se ozve na letní posezení, když jsem dopředu ohlásila, že chci příspěvek na jídlo i pití.

Barbora (65): Dcera si ke mně chodila pro jídlo jako do krámu. Musela jsem jí říct dost

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].