Adéla (26): Partnerovo sobectví mě zlomilo. Už mu nechci dělat jen víkendovou milenku

Jsem zamilovaná tak, že by mi to kdejaká patnáctiletá holka mohla závidět. Když jsem s mým přítelem Robertem, vše je krásnější. A každá minuta, kdy spolu nejsme, je pro mě trápením.

Miluška (34): Láska k lyžaři mě přišla draho. Nakonec mě odepsal jako nepotřebné nemehlo

Žijeme primárně u Roberta

A to nastává docela často, tedy minimálně pár dní v týdnu. Robert má totiž svůj byt na druhém konci města než já, a zároveň dost daleko od mojí práce. Zároveň má rád svůj klid a je zvyklý na svůj domov, který nechce měnit, a je velký samotář, dlouhá přítomnost dalších lidí ho stresuje. Jsme spolu také celkem krátce, jen půl roku, a tak jsme se na základě těchto faktorů domluvili, že se zatím nesestěhujeme. A tak se můj život smrskl do kufru, který každý týden po práci zabalím a vezu k Robertovi. Občas se zdržím jen na víkend, někdy na celý týden, jindy jen na den. Je to nevyzpytatelné a málokdy se mi podaří se sbalit dokonale.

Mám to u Roberta moc ráda. Má sice maličký byt, takže tam nemohu mít pro nedostatek místa moc věcí, je ale velmi útulný. Miluju postel, kterou tam máme, hezkou kuchyni, roztomilé nádobí, co jsem tam nakoupila, jeho kočku Mínu. Ale nenávidím ten pocit, že nikde nejsem úplně doma, a začínám litovat, že jsem přistoupila na to, že budeme každý žít u sebe.

Magda (35): Manžel se často zavíral s telefonem v koupelně. Myslela jsem, že flirtuje s jinou ženou, ale pravda mě zaskočila

Prý nechce doma ženské krámy

Jak jsem již řekla, v bytě není moc místa, a tak tam mám jen nejzákladnější věci, jako je kartáček, pyžamo, kosmetika a základní oblečení. Zbytek si vždy vozím. Je to frustrující, neustále přemýšlet, co si musím vzít, neustále řešit, kdy si musím vyprat, aby mi stačilo oblečení. Robert problém nevidí, říká, že má rád svůj klid a svůj řád, a nechce, aby byl jeho byt plný mého harampádí. Jenže já už nechci být návštěva s klíči.

Nikdy bych nevěřila, kolik stojí zapomnětlivost.

Jednou jsem si zapomněla odličovací olej. Ne obyčejný z drogerie, ale drahý, značkový. Samozřejmě jsem si ho musela koupit znovu. Jindy jsem si zapomněla sérum. Pak krém. Jednou dokonce make-up, bez kterého nemohu vyjít na ulici. V koupelně u Roberta mám jeden malý košíček, zbytek zabírají jeho věci. Jako bych byla víkendová milenka, ne partnerka.

Lucie (52): Po deseti letech jsem potkala svého bývalého manžela. Pochopili jsme, že nám rozvod přinesl více škody než užitku

Nemůžu mít u něj ani fén

Nejabsurdnější je to s fénem. Robert žádný nemá, protože je plešatý a mně ho odmítá koupit, že u něj bude zabírat zbytečně místo. Jednou jsem šla do práce s polosuchými vlasy, které mi uschly do tvaru neurčité houby. Kolegyně se mě zeptala, jestli jsem zmokla.

„Ne,“ odpověděla jsem, „jen bydlím u přítele, který nemá fén.“

Před několika týdny jsem se k Robertovi vydala jen na návštěvu na noc s tím, že ráno zas odjedu. Nevzala jsem si skoro nic, řekl mi, že jde další den do práce dřív, a tak budeme jen doma a nemusím si brát nic speciálního.

Robert mě přivítal polibkem a mezi řečí utrousil: „Jo a dneska jdeme do divadla s našima. Do Národního, máma mi volala, že má volné lístky.“

Úplně jsem zkameněla.

„A to mi říkáš až teď? Vždyť jsi řekl, že dnes budeme jen doma,“ začala jsem ostře a cítila, jak mě polévá horko. To snad není možné!

„Zapomněl jsem, promiň. Ale bude to fajn. Máma se těší.“

Markéta (41): Vzal mi mládí a teď mi blokuje mateřství. Exmanželova krutost nemá hranice

Řekla jsem mu, že se chci sestěhovat

Podívala jsem se na sebe. Měla jsem jen oblečení, ve kterém jsem přijela, což byly džíny, bunda a mikina. Rozhodně ne outfit do národního divadla.

„Roberte, já tady nemám vůbec nic na sebe.“

„Tak půjdeme takhle, ne? Vypadáš hezky vždycky,“ usmál se a pokusil se mě povzbudivě políbit. Já se mu ale prudce vytrhla.

„Víš, co by tohle vyřešilo? Kdybychom spolu jako normální pár bydleli. Už toho mám plné zuby.“

Chtěl něco namítnout, ale já ho zarazila.

„Já žiju v kufru. Nemám tu ani fén. Nemám tu šaty. Nemám tu nic. Připadám si jako nějaká tvoje milenka, co si přijede a pak zas odjede… přijde mi, že ti ani nestojím za to, abys mi udělal trochu prostoru. A tak už žít nechci.“

Očividně nevěděl, co na to říct, a tak jsem pokračovala: „Buďto se sem nastěhuju anebo končíme. Už odmítám neustále jezdit sem a tam, nemít stabilní domov, pořád se bát, jestli mi něco nechybí. Miluju tě, ale nestojí mi to za to. A jestli ty miluješ mě, tak mě tu necháš žít. Pořád, s tebou.“

Roman (68): Snacha nám pořád strkala děti. Nevadilo jí, že manželka je nemocná a potřebuje klid

Vzal si čas na rozmyšlenou

A tak jsem mu dala ultimátum. Řekl, že si vezme čas na rozmyšlenou, jestli už je připravený se mnou sdílet byt, že prý se na to musí připravit. Ranilo mě to, myslela jsem si, že hned padne na kolena a bude mě prosit, ať ho hlavně neopouštím. A tak čekám, co mi řekne. Začínám pochybovat, že mě opravdu miluje… proč potřebuje čas na rozmyšlenou? Neměl by toužit po společném životě? Neměl by mě pořád chtít nablízku? Doufám, že vše skončí tak, že se k němu nastěhuji, a ne rozchodem.

Natálie (29): Tchyně mě přesvědčila, že jsem špatná matka. Sebevědomí jsem našla až po odchodu od manžela

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].