
S manželem vychováváme dvě dcery. Zatímco já jsem šťastná, on se nikdy nesmířil s tím, že se nedočkal vytouženého syna. Svou touhu si nyní kompenzuje na naší mladší dceři, kterou nutí, aby se chovala a oblékala jako kluk. Doma je kvůli tomu pořádné dusno.
S Petrem máme dvě dcery. Zatímco celé okolí mi k našim holčičkám srdečně gratulovalo, můj muž byl hluboce zklamaný. Přitom by měl být hlavně šťastný, že jsou obě zdravé. Jeho neschopnost smířit se s tím, že nemá syna, proměnila náš domov v bojiště, kde stojím já a moje matka proti jeho neústupnosti.
Už s první dcerou přišlo zklamání
Když se před lety narodila Eliška, naše první dcera, zavládla v rodině obrovská radost. Zejména moje maminka, která vychovala jen syna – mého Petra – byla nadšená, že konečně může plést svetříky a nakupovat šatičky pro vnučku. „Vždycky jsem toužila po holčičce!“ jásala.
Petr ale její nadšení nesdílel. Byl v zajetí představy, že „správný chlap musí zplodit syna, zasadit strom a postavit dům“. Navíc je velký sportovní fanoušek, především fotbalu, který kdysi sám hrál. Snil o tom, že bude se svým parťákem-synem chodit na zápasy a na motokáry.
Druhý pokus znamenal stejný výsledek
Petr se sice Elišce věnoval, ale spíše z povinnosti. „To není nic pro mě,“ odfrkl si, když si s ním chtěla hrát s panenkami. Když dostala k narozeninám velký domeček pro panenky s kuchyňkou, jen se kysele zatvářil. Brzy začal plánovat druhé dítě, samozřejmě chlapce, a očekával, že co nejdříve znovu otěhotním. Snažení se ale vleklo, doma houstla atmosféra a po téměř pěti letech se to konečně podařilo. Jenže ultrazvuk znovu ukázal holčičku. Petr se do poslední chvíle chlácholil, že se doktor spletl. Nespletl.
Když se narodila naše druhá dcera, Petr se s tím dlouho nemohl smířit. Prosadil si jméno Veronika a od prvního dne jí začal říkat „Rony“. Před ostatními to maskoval různými přezdívkami, ale záměr byl jasný. Sotva se naučila chodit, podstrkoval jí autíčka a míče a choval se k ní jako k synovi. Růžovou barvu okamžitě zakázal s tím, že je kýčovitá.
Snažil se ji držet v klučičím kolektivu
Dokud byla Veronika malá, nevnímala jsem to jako velký problém. Zlom nastal, když odrostla kojeneckému oblečení. Petr trval na tom, aby nosila klučičí věci. Ve čtyřech letech ji zapsal do fotbalové přípravky, jedinou holku mezi kluky. Nechal jí ostříhat vlasy na krátko. Vypadala jako kluk a okolí ji tak i oslovovalo. A Petr se se mnou hádal, že na tom není nic špatného.
S nástupem do školy se Veronika přirozeně začala kamarádit s holčičkami. To se Petrovi nelíbilo, nutil ji chodit na fotbal a atletiku a snažil se ji držet v klučičím kolektivu. Stále v ní viděl svého nenarozeného syna. Jenže čím je Rony starší, tím víc se jeho tlaku brání.
Veronika se blíží do puberty a je jasné, že se nechce oblékat ani chovat jako kluk. Petr teď začal naléhat, abychom si pořídili třetí dítě, ale to jsem rezolutně odmítla. Holky už jsou velké, já nejsem nejmladší a představa, že znovu začnu s plenkami, je pro mě nemyslitelná. A upřímně, co bychom dělali, kdyby se narodila třetí dcera?
Názor vztahové odbornice
Příběh může na první pohled působit jako spor o výchovu. Ve skutečnosti je ale o něčem jiném – o tom, co se stane, když rodič nepřijme realitu takovou, jaká je, a snaží se ji upravit podle své představy.
Petr se nikdy nesmířil s tím, že nemá syna. A místo aby tuhle svou představu opustil, snaží se ji naplnit přes svou dceru. Není samo o sobě špatně, že jí kupuje autíčka nebo ji vede ke sportu. Problém je v tom, že nerespektuje, kým ona skutečně je, a dlouhodobě ji tlačí do role, kterou si pro ni vybral.
Dokud byla Veronika malá, dalo se to přehlédnout. Jenže s věkem je čím dál zřetelnější, že se tomu brání. Začíná si vytvářet vlastní identitu, vlastní preference, vlastní způsob, jak chce vypadat a fungovat. A právě tady se Petrova představa dostává do přímého střetu s realitou.
Tohle není konflikt mezi rodiči o styl výchovy. Tohle je situace, kdy jedno dítě nese důsledky nenaplněného očekávání dospělého. A to je zátěž, kterou si žádné dítě nemá nést.
Helena se tak ocitá mezi snahou udržet rodinu v klidu a potřebou ochránit svou dceru. Jenže tohle není situace, kterou lze dlouhodobě vyvažovat. Protože čím déle ten tlak trvá, tím víc se zapisuje do toho, jak se Veronika vnímá a jaké místo má sama u sebe.
V tuhle chvíli už nejde o kompromisy ani o hledání střední cesty. Kvůli Veronice je potřeba jasně říct, že tohle není v pořádku a že takové chování nemá v jejich rodině místo.
Dítě, které má pocit, že je přijímané jen tehdy, když odpovídá představě rodiče, si z toho odnese pochybnost, jestli je v pořádku takové, jaké doopravdy je. A to je do života hodně špatný základ.
Pavlína Šalamounová, vztahová mentorka, vede individuální online rozhovory se ženami, které chtějí lépe porozumět sobě, svým vztahům a tomu, co v životě skutečně potřebují. Pomáhá jim ujasnit si hranice i jejich osobní rozhodnutí. Více info zde.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




