Facebook
Instagram
Rodina nás vychovává, ale také nás může zničit. František od té svojí utekl, aby mohl začít nový život sám za sebe, ale ani po dvaceti letech se mu od ní nepovedlo tak docela odříznout. A teď se musí vypořádat s novou výzvou.
Moje dětství bylo příšerné. Nerad jsem chodil domů, nerad jsem zůstával s kýmkoli z naší rodiny. Máma s tátou se neustále hádali a docházelo mezi nimi k fyzickým střetům. Moje starší sestra Iveta si vůči tomu vytvořila jakousi imunitu a neustále mě shazovala, protože jsem se s tím potýkal.
Po maturitě jsem se rozhodl odejít
Jeden by řekl, že širší rodina bude záchrana, ale ukázalo se, že ani to nefungovalo. Mámina rodina se vždycky hádala o peníze a majetek a každá společná akce skončila hádkou. Tátova rodina byla plná alkoholiků. Pokaždé, když se u nás někdo ukázal nebo jsme jeli k nim, všichni se opili a byli vulgární a agresivní. Nesnášel jsem to.
Ve dvaceti, hned po maturitě, jsem se rozhodl, že odejdu, že v tomhle dál nebudu žít. Aniž bych cokoli komukoli řekl, sbalil jsem se, sedl na vlak a odjel na druhou stranu republiky.
Máma mě chtěla jen využít
S rodinou jsem od té doby v kontaktu sporadicky. Rozhodně jsem za ní nejezdil. Ono ani nebylo za čím. Asi dva roky po mém odchodu máma tátu vykopla z bytu, když zjistila, že ve své oblíbené putyce propil garsonku, kterou ona kdysi dostala od svojí mámy jako část dědictví.
Mluvil jsem s ní tenkrát poprvé. „Fáno, přijeď domů. Najdeme ti práci, můžeš bydlet doma a bude všechno v pohodě. Já jsem teď po tom rozvodu nemocná a nemůžu pracovat, ale budu ti pomáhat,“ vábila mě. Všechno mi bylo jasné, máma jen nechtěla pracovat. Nemocná nebyla, Iveta mi to řekla, když projížděla mým městem cestou do Německa za prací.
Utnul jsem s ní tenkrát všechen kontakt. Máma mi ještě posílala ubrečené zprávy, ale nakonec přestala. Nemohl jsem se do toho všeho znovu zaplést. Chtěl jsem žít svůj život daleko od nich, což se mi i docela povedlo. Založil jsem si kavárnu, která se rozrostla na několik poboček, a opravdu dlouho se mi dařilo.
Sestra u mě marně hledala podporu
Před nedávnem se tu zastavila Iveta. Po skoro 20 letech. Vypadala úplně jinak, obtloustlá, za sebou táhla dvě uřvané děti. Připomínala mi mámu, což mě uklidnilo i vyděsilo zároveň. Iveta očividně v Německu neuspěla a rozhodla se, že bude kopírovat osud naší rozvrácené rodiny.
„Nevěřil bys, co mi ten parchant udělal. Nechal mě i děti úplně na holičkách. A na koho bych se měla obrátit, když ne na rodinu, ne?“ ozřejmila mi. Když jsem jí odmítl pomoct po tom, co jsem ji skoro dvě dekády neviděl, rozeřvala se na mě přímo v mojí práci: „Co ty seš za člověka? Mámu jsi nechal na holičkách, na mě se vykašleš? To seš rodina?“
Sestra na mě podala žalobu
Vysvětlil jsem jí, že nikoho z nich za rodinu nepovažuju. Že jsme vyrůstali v příšerném prostředí, ze kterého se dodnes snažím vzpamatovat a že s nikým z nich nechci nic mít. Dívala se na mě vzdorovitě, když odcházela. Po několika měsících mi přišel dopis s žalobou, že jsem prý svoje kavárny otevřel za rodinné peníze, které měly patřit Ivetě a mámě, a ony je chtějí zpět.
Čeká mě boj s vlastní rodinou, o kterém jsem doufal, že ho nikdy nepovedu, ale možná je to ta pověstná poslední kapka, po níž musí pohár přetéct, abych měl konečně klid.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
