Facebook
Instagram
Samota může být tíživá, zvláště pokud se nám nedaří najít dalšího člověka, se kterým bychom sdíleli život. V případě Zdeňka vedl pocit nenaplnění až k pokusu o sebevraždu. Ale právě ten ho přivedl k odpovědím, které tak dlouho hledal.
V životě jsem měl jen jednu partnerku. Seznámili jsme se na střední škole, chodila o rok výš a před její maturitou se z nás stál pár. Upřímně jsem si nikdy předtím nemyslel, že někdy s někým budu. Ne, že bych nebyl chytrý nebo pohledný, aspoň mi to tak tvrdilo okolí, ale neměl jsem o ženy příliš velký zájem.
S první holkou jsme si malovali společnou budoucnost
S Klárou jsme společně absolvovali vysokou a vypadalo to, že se vezmeme a založíme rodinu. Oba jsme to tak chtěli, dokud přítelkyni nepřišla pracovní nabídka z Bruselu. Studovala mezinárodní vztahy a byla tam na stáži.
Chtěla jet a já ji v tom podpořil, ačkoli to znamenalo konec našeho vztahu. Ani jeden jsme si to nechtěli připustit, zůstali jsme spolu chvíli na dálku, ale takové vztahy nefungují. Rozešli jsme se definitivně po půl roce.
Všichni kolem mě povzbuzovali
Spousta mých přátel se mě snažila seznámit, donutit mě, abych si stáhl Tinder nebo další podobné aplikace, abych si našel novou přítelkyni. Zkusil jsem to. Zašel jsem na pár rande. Některá byla fajn, některá skončila katastrofálně. Venku chodí spousta žen, které s vámi půjdou na rande jen za zaplacenou večeři v luxusní restauraci.
Po dvou letech jsem to vzdal. Díval jsem se na kamarády, jak se žení, zakládají rodiny a začal jsem upadat do deprese. Myslel jsem si, že je se mnou něco špatně. Uvažoval jsem o tom, jestli nejsem gay. Ženy mě nepřitahovaly, tak možná muži? Ale zjistil jsem, že tudy také cesta nevede.
Tlačilo na mě okolí i rodina. „Zdendo, takový chytrý, hezký mladík, kdy mi přivedeš ukázat nevěstu?“ To byla poslední slova, která mi řekla moje umírající babička. Na jejím pohřbu jsem se zhroutil pocitem viny, že jsem jí nedokázal splnit poslední přání. Týden nato jsem se pokusil zabít.
Odpovědi jsem našel díky terapii
Skončil jsem na psychiatrii na půlroční hospitalizaci. Nic příjemného. Trvalo mi, než jsem konečně začal mluvit o tom, co mě trápí. Během léčby jsem narazil na sexuologickou terapeutku, která si mě vzala pod křídla a spolu s ní jsem se konečně dostal k vysvětlení.
Po řadě testů a vyšetření, rozhovorů a terapeutických sezení jsem se dozvěděl, že nejsem ani divný, ani rozbitý, jsem asexuální. Prostě nemám potřebu s někým vytvořit vztah. S Klárou to z nějakého důvodu šlo, když jsem byl mladší, ale po našem rozchodu se ve mně něco zlomilo a ztratil jsem zájem. Nejde o to, že bych nechtěl vztahy s lidmi, jen nepotřebuji vztahy intimní.
Od té doby jsem se smířil sám se sebou a žije se mi skvěle. Jsem sám a budu. Někdy mě tahle myšlenka přemůže, ale našel jsem podporu v komunitě lidí se stejným problémem a tvrdím si říct, že možná všichni zestárneme spolu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
