Iva (37): Sousedův duševně nemocný syn nás terorizuje. Jsme v pasti a nikdo nám nepomůže

Nejprve mi stárnoucích rodičů, kteří doma pečovali o nemocného dospělého syna bylo líto a zdráhala jsem vše razantněji řešit, ale situace byla stále více neúnosná – v našem novém bytě se nedalo normálně žít.

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (59): Názory souseda mě šíleně rozčílily. Podle něj si komplikuji život se starým a nemocným psem

Sen se rozpadl

Když jsme podepsali smlouvu a dostali klíče od bytu, byla jsem štěstím bez sebe. U domu jsme měli krásný park a vyhlášenou školku i školu hned za rohem... „Tady budeme šťastní,“ řekl můj muž, když jsme do bytu poprvé přijeli s dvouletým Matyáškem. Ten se po otevření dveří rozběhl do „svého pokoje“, tehdy ještě prázdné místnosti zalité sluníčkem, a nadšeně poskakoval. Naše štěstí netrvalo dlouho.

Dva klidné měsíce po nastěhování se do bytu nad námi přistěhovali sousedé. Tehdy nás poprvé vyrušily ony rány. Ne že by se otřásal strop, to ne, velká rána přišla vždy jen na začátku „koncertu“, tu pak následovaly menší rány, které trvaly hodiny. Nejdřív jsme to přisuzovali úpravám po nastěhování. Ale brzy bylo jasné, že jsme se spletli. Minimálně třikrát týdně jsem se s leknutím vzbudila, nejprve přišla silná rána, a pak nekonečné bouchání. Občas se přidal i vřískot. Malý pochopitelně plakal, bál se a opět s námi začal spát v posteli. Ráno jsme všichni vypadali jako zombie.

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (33): Jsem matkou dvou věčně nemocných dětí. V zaměstnání pro to nemají pochopení

Pokusy selhaly

Po nějakém čase zašel Jirka za sousedy a snažil se situaci řešit. Otevřela mu paní kolem sedmdesátky, ihned bylo patrné, že se jí s mužem nechce mluvit. „Dobrý den, nezlobte se, ale ty rány, zvláště v noci jsou nesnesitelné. Máme malé dítě, to v noci pláče, ale i kdybychom dítě neměli, takto se chovat nemůžete,“ začal slušně, ale rázně. Paní byla stručná. „Máme vážně nemocného syna, k jeho nemoci tyto projevy patří, nic s tím neuděláme a do ústavu ho nedáme. Neshledanou!“ pronesla, a bylo „vymalováno“.

Pár dní potom jsem šla nahoru já, zkusila jsem to také po dobrém: „Prosím, zvažte nějaké řešení. Třeba tlusté koberce,“ prosila jsem. „Milá dámo, víte, jaké je to žít s nemocným dítětem? Nevíte! Tak se vraťte a už nás neobtěžujte,“ zakřičela na mě ta žena a přibouchla mi dveře před nosem. Nyní mě sousedé nezdraví, anebo směrem ke mně něco mumlavě pronesou. Onoho mladého muže jsem viděla jen párkrát, je mu odhadem třicet.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (56): Nevěřila jsem na duševní nemoci. Poporodní stav mé dcery mě ale přesvědčil, že je to opravdu problém

Úřady nepomohly

Aktuálně jsme už rok v pasti. Zkoušeli jsme všechno – prosby, písemnou žádost, volali jsme na SVJ i správce a jednou jsme v zoufalství kvůli rušení nočního klidu kontaktovali i policii. Tam se nám vysmáli!

Malý se bojí spát sám, muž se dusí bezmocí a já mám o deset kilo méně. Jediné doporučení, které aktuálně zvažujeme, je: „Prodejte byt a jděte pryč.“ Chápu těžkou životní situaci rodiny nad námi, ale nechápu tu bezohlednost a nechuť cokoliv řešit, nerozumím absenci základní lidské slušnosti.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Radim (61): Celý život mám problém s duševním zdravím. Až hypnoterapie mi odhalila šokující příčinu

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].