Facebook
Instagram
Pavlína nevěřila na duševní problémy ani na to, že jde opravdu o nemoc. Deprese, úzkosti - tohle všechno jí vždy přišlo spíš jako výmluva. Ale pak se její dcera ocitla v depresi po porodu jejího vnuka a ona se jako matka rozhodla zakročit.
Porodila jsem tři děti a všechno - těhotenství, porody i šestinedělí - bylo v pořádku. Neměla jsem žádné problémy ani špatné nálady nebo málo energie. Když jsem celý život četla o poporodních depresích a těch slabých ženách, které nejsou schopné se postarat o své děti, nevěřila jsem tomu. Podle mě to byly výmluvy na neschopnost.
Nejstarší dcera byla vždy psychicky labilní
Moje nejstarší dcera ale měla celý život, a hlavně v dospívání, problém s výkyvy nálad. Myslela jsem si, že je prostě náladová, že jsou to hormony, a až bude dospělá, věci se uklidní, to se ale nikdy nestalo. I v dospělosti měla psychické stavy, kterým jsem nedokázala porozumět a neuměla jí pomoct.
Po střední škole začala chodit na terapie a k psychiatrovi. Nikdy jsem se o to moc nezajímala, protože jsem nevěřila, že psychické problémy jsou nemoc a že se dají léčit. Ale jí to pomáhalo. Aspoň dokud neotěhotněla.
Její stav se po porodu dramaticky zhoršil
Na rozdíl od těch mých, její těhotenství nebylo jednoduché a v posledním trimestru musela vysadit prášky na deprese, což pomáhalo jejímu fyzickému, ale ne psychickému stavu. Byla jsem přesvědčená, že je to dočasné. „Uvidíš, že až se dítě narodí, uvolní se všechny ty hormony štěstí a všechno bude v pořádku. Musíš to jen vydržet do porodu,“ utěšovala jsem ji.
Když porodila, partner jí nebyl ideální oporou. Nikdy jsem toho chlapa neměla ráda, ale byla to její volba, nerozmlouvala jsem jí to. Po narození dítěte se ale moje antipatie potvrdila. Byl pořád pryč, slavil snad týden, domů jsem dceru z porodnice vezla já, a když potřebovala s něčím pomoct, jeho odpověď byla: „Jsi ženská, je to tvoje práce.“
Měla jsem o dceru strach. Volala jsem jí každý den a zněla pořád smutněji a smutněji. Jednoho dne mi nezvedla telefon, tak jsem jela z práce rovnou k ní. Její partner byl pryč a ona ležela v posteli, dítě vedle ní plakalo a na chvíli jsem se opravdu bála, že si něco udělala.
Dcera se pomalu staví na vlastní nohy
Sbalila jsem jí hned ten den věci a odvezla ji k sobě domů. Další tři týdny jsem se o oba starala. Dcera na tom byla tak zle, že nedokázala vstát z postele, nedokázala se o dítě vůbec postarat, odmítala ho. Lámalo mi to srdce, ale věřila jsem, že to společně zvládneme.
Po měsíci u mě jsem si s ní promluvila a vysvětlila jí, že to takhle dál nejde. Že se bude muset o sebe a dítě postarat, ale může žít u mě, pokud by se nechtěla vrátit domů. Což také udělala. A díky bohu se s tím budižkničemu rozešla. Také se vrátila na terapii, a jakmile začala znovu brát prášky, věci se zlepšily.
Dneska už si hledá vlastní bydlení a o syna se stará, ale pořád o ni mám strach, jestli to sama zvládne.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
