Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Monika se zamilovala do Francouze. Není to pro ni jednoduché, protože její rodiče neumí žádnou cizí řeč. Když Monika otěhotněla, v rodině nastala nemilá situace.
Už od dětství jsem byla posedlá Francií a vším, co je s ní spojeno. Nejvíc jsem milovala Paříž – líbila se mi Eiffelova věž, pařížské uličky s kavárnami a šik Pařížanky se svou krásnou, trendy módou.
Miluji Francii
Už jako teenagerka jsem si tam několikrát vyrazila na výlet. A k osmnáctinám jsem od rodičů dostala třítýdenní letní jazykový pobyt. Začala jsem se učit francouzsky, dokonce jsem si udělala jazykový certifikát.
Rodiče mě v tom podporovali, přišlo jim užitečné, abych mluvila více jazyky. Sami totiž jinak než česky neuměli a hodně je to omezovalo. Cestování do zahraničí pro ně bylo vždy stresující, protože se nikde nedomluvili.
Na vysokou jsem nastoupila na mezinárodní vztahy a ve třeťáku, těsně před psaním bakalářky, jsem se dostala na roční Erasmus do Francie. Tím jsem si splnila největší sen, co jsem kdy měla – zkusit si v Paříži chvíli bydlet. Zároveň jsem tam také potkala lásku svého života, Julese.
Životní lásku jsem potkala ve Francii
Jules pracoval v kavárně, kam jsem se často chodila učit. Protože jsem milovala Pařížany a jejich život a také se mi moc líbil, oslovila jsem ho a dala se s ním do řeči. Ukázalo se, že si velmi rozumíme a Jules mě pozval na rande.
Tak začala naše krásná, mezinárodní láska. Chodili jsme spolu po celou dobu mého Erasmu a byli do sebe naprosto zbláznění. Když se blížil můj odjezd, Jules se rozhodl přestěhovat se se mnou do Čech.
Naši byli štěstím bez sebe, když jsem jim oznámila, že jsem si našla přítele. Hrozně ho chtěli poznat a těšili se na něj. Ve chvíli, kdy jsem jim oznámila, že je cizinec, je radost přešla.
„Takže neumí česky,“ zeptala se máma sklesle. „A jak si s ním budeme povídat? Copak v Česku došli hezcí chlapi?“
„Mně se prostě líbí Jules,“ pokrčila jsem rameny trochu dotčeně. „A vám se bude líbit taky, uvidíte. Je naprosto skvělý.“
„A jak to poznáme, když si s ním neřekneme ani slovo?“ odsekla mi moje máma ostře, a bylo vymalováno.
Rodiče nepřijali mého přítele
Rodiče si na Julese rovnou zasedli, odmítali se alespoň pokusit s ním komunikovat. Vůbec se nesnažili, nebyli ochotni se naučit ani slovo francouzsky nebo alespoň anglicky.
Mrzelo mě to, ale protože jsem Julese milovala, snažila jsem se si z toho nic nedělat. A pak jsem nečekaně otěhotněla. Měla jsem z této novinky nesmírnou radost a Jules také. Oba jsme se chtěli stát rodiči.
Protože jsem právě dokončila bakaláře, těhotenství přišlo i docela vhod. Těšila jsem se, až novinu oznámím našim, protože jsem věděla, že se touží stát prarodiči. Jejich reakce mě ale naprosto odrovnala.
„Takže nejdřív máš za přítele cizince a naše vnouče ani nebude Čech,“ spráskla ruce máma a vložila si obličej do dlaní. „Co jsme komu udělali? Takže teď si nepopovídáme ani s vlastní krví?“
„Mami, co to proboha říkáš?“ reagovala jsem udiveně. „Copak ty nemáš radost z toho, že budeš babička, že budu mít miminko?“
„Budu babičkou někoho, kdo mi ani nebude rozumět,“ mávla rukou máma a zvedla se ze židle. „Ani nebudu moct hlídat, protože nebudu vědět, co to chce.“
Nejsou ochotní udělat něco pro vnouče
„Alespoň budete mít s tátou důvod naučit se anglicky nebo francouzsky,“ řekla jsem nadějně a táta se hned dal do smíchu.
„To ses snad zbláznila, ne? Na stará kolena se budu učit nový jazyk, protože si moje dcera udělala dítě s cizincem,“ zavrtěl hlavou pohrdavě a o dítěti už se odmítl dál bavit.
Reakce mých rodičů mě úplně zdrtila a donutila mě hodně přemýšlet o vlastní rodině. To, že odmítli Julese, mě sice mrzelo, ale chápala jsem, že pro starší lidi je těžké učit se nový jazyk. Ale že ani pro své vlastní vnouče nejsou ochotní udělat byť jen malý kompromis, to mě opravdu zasáhlo.
Jsem z toho opravdu nešťastná a nevím, co mám dělat. Původně jsme plánovali, že doma budeme mluvit hlavně anglicky a francouzsky. Teď ale přemýšlím, jestli nebude lepší od začátku přidat i češtinu, aby si dítě mohlo vytvořit vztah i k mým rodičům.
A měla bych se vůbec takto přizpůsobovat, nebo bych jim měla dát jejich chování sežrat a nedat jim to privilegium být součástí života mého dítěte?
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
