Anna (63): Bála jsem se, že k cizímu dítěti nebudu nic cítit. Adoptovaná vnučka si mě ale okamžitě získala

Jsem jenom člověk a bojím se všeho neznámého. Pouze tím si dokážu omluvit své hloupé chování před dvěma lety. Tereza je moje jediná, milovaná dcera. Možná proto se mi po ní tak stýskalo, když se hned po svatbě odstěhovala k manželovi. Sice vím, že děti dříve či později vylétnou z hnízda, ale syndrom opuštěného hnízda mě velmi zasáhl. Chodila jsem bezcílně po domě a dceři neustále volala, čímž jsem ji už docela otravovala.

Toužila jsem po vnoučatech

Byla jsem už v důchodu, manžel před lety zemřel a doma bylo najednou smutno a ticho jak v hrobě. Rychle jsem se upnula na myšlenku, jak skvělé by bylo mít vnoučata. Představovala jsem si, jak se o miminko budu starat, až dcera půjde do práce. O Vánocích jsem to už nevydržela a dcery i zetě Vojty se zeptala, zda neplánují překvapení. Atmosféra okamžitě zhoustla. Vojta posmutněl a Tereza s pláčem utekla do koupelny. Nic víc mi tehdy neřekli.

Měsíce plynuly, a Tereza byla neustále ve stresu. Nakonec se při jednom společném úklidu neudržela a se slzami v očích mi přiznala, že nemůže mít děti. Všechny mé sny se v tu ránu zhroutily. Snažila jsem se ji utěšit, ale ona už měla jasno. O pár týdnů později mi oznámila, že se rozhodli pro adopci. Vykolejilo mě to. Reagovala jsem hystericky s tím, že to bude cizí dítě a může mít špatné geny. Tereza mi jen suše odvětila, že je to jejich věc, a odešla.

Měla jsem hrozný strach, že dělají chybu a že osvojené dítě nedokážu milovat stejně jako svou pokrevní rodinu. Myslela jsem si, že babičkovská láska funguje jen na základě pokrevního pouta. Celý proces adopce probíhal beze mě, protože se mnou o tom raději nemluvili. Já mezitím doma umírala strachy a na ulici si prohlížela cizí děti s obavou, zda některé z nich budu muset jednou přijmout za své.

Hana (64): Celý život jsem měla trauma z vody. Vnučka mě přiměla udělat krok, na který jsem nikdy neměla odvahu

Holčička se bála víc než já

Všechno se změnilo v den mých jmenin. Pozvala jsem Terezu s Vojtou na sváteční oběd. Právě jsem vyndávala koláč z trouby, když se ozvaly dveře a tichý dětský hlásek pozdravil: „Dobrý den.“ Plech mi vyklouzl z rukou a s rachotem dopadl na zem. V předsíni stála asi pětiletá holčička s obrovskýma vystrašenýma očima, která se křečovitě držela Terezy za ruku. Nervózně jsem je pozvala dál a utekla zpátky do kuchyně.

Ukázalo se, že to byla Karolínka, kterou se rozhodli adoptovat. Zpočátku jsem byla upjatá a nervózní, ale stačilo pár minut a mé zatvrzelé srdce roztálo. Když Karolínka ochutnala mou polévku a spontánně vyhrkla, jak moc jí chutná, pocítila jsem neskutečnou úlevu a štěstí. Dnes je Karolínka naší milovanou holčičkou už dva roky a já si bez své úžasné vnučky nedokážu představit ani jediný den.

Anna (66): Snacha raději najala cizí chůvu, než aby mi svěřila vnučku, které jsem tajně dávala čokoládu