Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Annu trápí, že se její partner pravidelně setkává se svou bývalou přítelkyní kvůli jejich psovi. Přestože ji partner ujišťuje, že je to minulost, Anna se nedokáže zbavit pochybností a žárlivosti. Dokáže tuto situaci ustát?
Slyšela jsem od známé, jak její partner řeší střídavou péči o děti z prvního manželství, a vždy jsem si říkala, že bych to nezvládla. Nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v podobné situaci. U nás sice nejde o děti, ale o psa. I on je totiž ve střídavé péči, a mě to ničí...
Netušila jsem, že mi to bude tolik vadit
„Je to jen kvůli Bártovi, Anno, už to neřeš,“ odpověděl mi přítel Tomáš, když jsem se ho znovu ptala, proč se u své ex tak zdržel.
Chápu, že se domluvili na střídavé péči o jejich psa Bena, ale nebrali přitom vůbec žádný ohled na druhé. Tomáš mi to prostě oznámil jako hotovou věc. A mě tehdy nenapadlo, že by mi to mohlo tolik vadit. Dnes bych si ale přála, aby to vyřešili úplně jinak.
Mám dojem, že jeho bývalá Klára využívá psa jako záminku, aby Tomáše zdržela co nejdéle. Co si asi tak povídají? Smějí se spolu? Vzpomínají na to, co bylo?
„Víš přece, že mi to není příjemné,“ řekla jsem mu jeden večer. „Proč si toho Bena raději nevezmeme k nám nastálo?“
Tomáš si jen povzdechl. „To přece nejde. Je to i její pes. Nechci být sobec.“
Každý týden se scházejí
Vždy mě překvapovalo, jak blízko k sobě mají. Tohle jsem s žádným svým bývalým nezažila. Většinou jsme po rozchodu veškerý kontakt přerušili.
„Je to jen bývalka,“ opakoval mi, když jsem se o ní zmínila. Ale jejich dohoda o psovi mě ničí. Každý týden u ní stráví minimálně hodinu, než si Bena přiveze. Cítím, jak mi žárlivost svírá hrdlo pokaždé, když zvedne telefon, aby si s Klárou domluvil předání. A fantazie mi jede na plné obrátky, když se tam zdrží déle. Navíc Klára nikoho nemá...
Pochybnosti mě sžírají
Začala jsem uvažovat, jestli mi to za to vůbec stojí. Tomáše miluju, ale představa, že tohle bude trvat ještě měsíce, ne-li roky, mě ubíjí. Každé jeho ujištění, že Klára pro něj nic neznamená, mě uklidní jen na malou chvíli.
„Už opravdu nevím, co víc ti k tomu říct,“ povzdechl si Tomáš po další hádce.
„Musíš mi prostě věřit. Jinak náš vztah nemá smysl.“
Možná má pravdu. Ale tohle dilema mě stejně sžírá. A nejsem si jistá, jak dlouho ještě dokážu žít v takové nejistotě.
Názor vztahového terapeuta
V podobných případech se vedle sebe odehrávají dvě věci, které se v hádkách slévají do jedné. První je otázka důvěry: děje se mezi partnerem a jeho bývalou něco, co by se dít nemělo? Druhá je otázka uspořádání: musí péče o zvíře vyžadovat právě tolik společně stráveného času? První otázka je z principu nezodpověditelná, protože žádné ujištění nemůže vyvrátit něco, co se nedá dokázat. Druhá zodpověditelná je, protože forma dohody je věc domluvy.
Anna si v duchu klade otázky, o čem si spolu povídají a jestli se smějí, tedy věci, které jí Tomáš nemůže prokázat. Tomáš odpovídá ujištěním, které vydrží jen do příště. Zároveň oba berou za dané, že předání psa musí trvat nejméně hodinu. To dané není. Sdílená péče o zvíře z povahy věci nevyžaduje, aby se předávka protáhla na hodinu týdně, protože pes se dá předat kdekoli a během několika minut.
Substance dohody, tedy že pes zůstává oběma, je legitimní a Tomášovo odmítnutí připravit bývalou partnerku o psa je slušnost, ne podezřelé chování. Délka setkání je ale něco jiného než samotná dohoda a z příběhu není patrné, že by se o ní kdy někdo pokusil vyjednávat.
Annin pocit, že jde o víc než o logistiku, není iracionální. Hodina týdně přesahuje to, co předání psa vyžaduje, a je legitimní ptát se proč. Nevyplývá z toho, že by se dělo cokoli nepatřičného, ale že jde o formát, který si zaslouží být předmětem domluvy, ne oznámení.
Slabší je Annina pozice tam, kde požaduje, aby si psa vzali natrvalo. To by znamenalo porušit dohodu s třetí osobou kvůli obavě, kterou nikdo nepotvrdil. Slabší je i tam, kde svou pozornost obrací k obsahu cizích rozhovorů. Na takové otázky neexistuje odpověď, se kterou by se dalo pracovat, a čím déle se jimi člověk zabývá, tím pevněji si buduje zvyk hledat jistotu tam, kde žádná není. Její domněnka, že Klára psa používá jako záminku, je navíc výklad, pro který v dopise nic nesvědčí. Důvodů pro delší setkání může být několik.
Tomášova pozice je slabá jinde. Věta, že mu Anna musí prostě věřit, jinak nemá vztah smysl, přenáší celou tíhu na ni a jeho zbavuje podílu. Důvěra se nebuduje výzvou k důvěře, ale tím, že člověk sám uspořádá věci tak, aby k pochybnostem nedával zbytečnou příležitost. Nabídka zkrátit předávku na nezbytné minimum by ubrala z problému víc než desítka ujištění.
Řešením není ultimátum ani rezignované přijetí současného stavu, ale přesunutí rozhovoru od otázky „co k ní cítíš“ k otázce „jak to zařídíme, aby to bylo únosné pro oba“. Anna tak nemusí žádat důkaz neviny a Tomáš nemusí zradit dohodu s bývalou partnerkou. Součástí toho rozhovoru je i prostá otázka, proč vlastně předávka trvá hodinu, na kterou Anna zatím zjevně nezná odpověď.
Zbývá druhá část, kterou změna formátu nevyřeší. Pokud by se setkání zkrátila a Anna by přesto cítila stejné sevření hrdla pokaždé, když Tomáš vytočí Klářino číslo, nejde o uspořádání, ale o vlastní úzkost, se kterou lze pracovat jen zevnitř. Rozlišit obojí lze jen tak, že se první možnost opravdu vyzkouší. A odpověď by měla přijít dřív, než Anna začne zvažovat, jestli jí vztah za to stojí.
Mgr. Pavel Pařízek Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, který usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací zde.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
