Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Hana celý život na dovolených sledovala svou rodinu jen ze břehu. Voda totiž pro ni od dětství znamenala silné trauma. Všechno změnil jeden den na pláži s pětiletou vnučkou.
Už jako malá jsem měla k vodě odpor. Nebyla to jen běžná nechuť k plavání, ale hluboce zakořeněný strach. Když mi bylo sedm, topila jsem se na letním táboře v rybníce. Pamatuji si pocit, když se nade mnou zavřela zelenkavá hladina, ticho, které nastalo, a zoufalou snahu nadechnout se…
Naštěstí mě na poslední chvíli vytáhl jeden z vedoucích. Od toho dne se pro mě jakákoliv větší vodní plocha stala nepřítelem.
Mám strach z vody
Celé roky jsem se naučila s tímto strachem žít. Nebylo to tak těžké, prostě jsem se vodě vyhýbala. Když moje děti, Tomáš a Lenka, byly malé, jezdili jsme k moři. Můj manžel Karel je bral do vody, učil je plavat, potápět se. Já seděla na břehu pod slunečníkem, četla knihu a hlídala ručníky a peněženky.
„Pojď za námi, je to super!“ volávali na mě.
„Ne, děkuji, já si tady krásně odpočinu,“ odpovídala jsem s úsměvem, který měl zakrýt tu sevřenost v žaludku.
Karel můj strach respektoval. Nikdy mě do ničeho nenutil, věděl, co se mi v dětství stalo. Ale já často cítila vinu, když jsem viděla, jak se smějí a užívají si společné chvíle, ze kterých jsem se dobrovolně vyloučila.
Dovolená v Řecku
Letos v létě nás Lenka pozvala na společnou dovolenou do Řecka. Chtěla, abychom jeli s ní, jejím manželem a naší pětiletou vnučkou Emičkou. Souhlasili jsme. Těšila jsem se na čas strávený s rodinou.
Ubytovali jsme se v krásném hotelu hned u pláže. Moře bylo klidné, tyrkysově modré a lákavé pro všechny. Tedy pro všechny kromě mě. Znovu jsem zaujala svou tradiční pozici na lehátku, tentokrát i s křížovkami a opalovacím krémem.
První dny probíhaly podle známého scénáře. Ostatní dováděli ve vodě, stavěli hrady z písku na pláži a já je pozorovala. Emička byla z moře nadšená. Běhala do vody a zase zpátky, smála se na celé kolo a sbírala mušličky.
Třetí den odpoledne se Lenka s manželem rozhodli, že si půjdou na chvíli sednout do plážového baru na kávu. Karel si šel lehnout na pokoj, protože ho bolela ho hlava. Zůstala jsem s Emičkou na pláži sama.
Nečekaná prosba mé vnučky
Seděla jsem na lehátku. Emička si hrála s kyblíčkem kousek ode mě. Najednou se zvedla, oprášila si ruce od písku a přiběhla ke mně.
„Babi, půjdeme do vody?“ zeptala se a podívala se na mě svýma velkýma hnědýma očima, které tak připomínaly ty Lenčiny.
Srdce se mi na okamžik zastavilo. „Babička do vody nechodí, broučku. Já se radši dívám odsud.“
Emička se zamračila. „Ale maminka s tatínkem tu nejsou a děda taky ne. A já chci ukázat mořské panně svůj nový náramek.“ Ukázala mi na zápěstí navlečené plastové korálky.
„Mořské panně ho můžeš ukázat později, až tu bude maminka,“ zkusila jsem to usmlouvat.
Ale Emička zavrtěla hlavou. „Ne, musí to být teď. Pojď, babi, prosím. Jenom kousíček. Budu tě držet za ruku.“
Dívala se na mě s takovou důvěrou. Pro ni jsem byla dospělá, silná babička, která všechno vyřeší a ničeho se nebojí. Neměla tušení o mém dávném traumatu, o tom, že mi při představě, že vstoupím do moře, vlhnou dlaně a svírá se hrdlo.
Životní rozhodnutí
Podívala jsem se na tu obrovskou masu vody před námi. Hladina se lehce vlnila, moře vypadalo klidně. Pak jsem se podívala na Emičku. Její malá ručka se natahovala ke mně.
Uvědomila jsem si, že jsem celý život ustupovala svému strachu. Zmeškala jsem tolik okamžiků se svými dětmi, protože jsem se bála. A teď jsem stála před volbou – buď zklamu svou vnučku a ukážu jí, že babička se bojí i obyčejné vody, nebo udělám krok, který jsem měla udělat už dávno.
„Tak dobře,“ vydechla jsem tiše.
Emiččina tvář se rozzářila. „Hurá!“
Pomalu jsem se zvedla z lehátka. Nohy se mi třásly, když jsem odložila knihu a sundala si plážové šaty. Zůstala jsem jen v jednodílných plavkách, které jsem si balila na dovolenou spíš ze zvyku než s úmyslem je opravdu použít.
Emička mě chytila za ruku a táhla mě k moři. Písek pálil do chodidel, ale já vnímala jen blížící se vodu. S každým krokem se mi zrychloval tep. Vzpomínka na kalný rybník a nedostatek vzduchu najednou byla jako živá.
První krok do vody
Když mi voda omyla prsty u nohou, ucukla jsem. Byla studenější, než jsem čekala.
„Neboj, babi, to je jenom na začátku, pak to bude teplé,“ poučila mě Emička s vážností pětiletého dítěte.
Zhluboka jsem se nadechla. Dívá se na mě. Musím to zvládnout. Udělala jsem další krok. Voda mi teď sahala po kotníky. Moře mě lehce tahalo za nohy, jak se vlnky vracely zpět.
„Půjdeme ještě kousek,“ zavelela Emička a táhla mě dál.
Šly jsme pomalu. Voda mi stoupala k lýtkům, pak ke kolenům. Zastavila jsem se. Srdce mi bušilo až v krku. Ruku jsem měla křečovitě sevřenou kolem té její.
„Babi, podívej!“ Emička pustila mou ruku a ponořila obě paže do vody, aby ukázala náramek. „Myslíš, že ho mořská panna vidí?“
„Určitě ho vidí, Emičko,“ odpověděla jsem třesoucím se hlasem.
Stála jsem tam, voda mi sahala do půli stehen. Zavřela jsem oči. Očekávala jsem paniku, hrůzu, pocit dušení. Ale nic z toho nepřišlo. Cítila jsem jen slunce na ramenou, chladivou vodu na nohou a slyšela radostné šplouchání mé vnučky.
Odvaha neznamená nemít strach
Otevřela jsem oči. Moře nebylo kalné a temné jako ten rybník. Bylo průzračné, viděla jsem na dno, na každý kamínek a zrnko písku. Nebyla jsem pod hladinou, stála jsem pevně na nohou. A hlavně – nebyla jsem sama.
Emička na mě cákla trochu vody. Zaskočilo mě to, ale než jsem stihla zareagovat, začala se smát. Ten smích byl tak nakažlivý, že jsem se musela usmát taky. Opatrně jsem na ni cákla.
Strávily jsme tam snad dvacet minut. Nešla jsem dál, než mi voda sahala po pás. Neplavala jsem. Ale byla jsem tam. S ní. Hrály jsme si, cákaly na sebe a povídaly si o mořských pannách.
Když se Lenka s manželem vrátili z baru, zůstali stát na břehu s otevřenou pusou.
„Mami?“ zavolala Lenka nevěřícně.
Otočila jsem se na ni a zamávala. „Voda je skvělá!“ zavolala jsem.
Ten večer jsme seděli na terase a Emička všem nadšeně vyprávěla, jak jsme s babičkou ukazovaly náramek mořské panně. Lenka mě chytila za ruku a vděčně se na mě podívala. Věděla, co to pro mě znamenalo.
Nezbavila jsem se svého strachu úplně. Pořád mám respekt k hloubce a asi nikdy nebudu vášnivá plavkyně. Ale ten den jsem pochopila, že odvaha neznamená nemít strach. Odvaha znamená postavit se mu, když na tom opravdu záleží. A pro ten zářivý úsměv mé vnučky to stálo za to.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
