Facebook
Instagram
Jana byla ve vztahu s Ondřejem pět let. Žila jeho život. Když Janě bylo sedmadvacet, opustila ho a začala studovat vysokou školu. Po celou dobu ji trápí výčitky svědomí, že Ondrovi ublížila.
Na střední škole jsem byla rebel, a ač si rodiče přáli, abych šla dál studovat, nechtěla jsem. Vidina, že si odmakám svých osm hodin, budu mít peníze a klid, byla lákavá.
Můj první vztah byl hned vážný
Pracovala jsem a v partě kamarádek jsme se scházely na kus řeči. V oblasti sexu jsem byla zaostalá. Už mi dávno bylo dvacet a byla jsem stále panna. Když mi táhlo na dvacátý druhý rok, seznámila jsem se s Ondřejem, stejně starým klukem, a byla z toho láska jako trám. Hned jsme se k sobě nastěhovali a žili jako manželé po 20 letech. Nikam jsme nechodili, a když, tak výhradně spolu. Po nocích jsme se něžně milovali a skoro každý den po práci jsme sportovali. V létě kolo, v zimě běžky nebo brusle.
Kamarádky mi začaly vyčítat, že je zanedbávám, ale mně to první roky bylo jedno. Ignorovala jsem jejich připomínky, že vztah není vězení a je dobré ho udržet ve svobodné rovině. Nicméně po pěti letech s Ondřejem jsem začala cítit nespokojenost. Izolace mě doběhla. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi přítel nestačí. Ondra byl neskutečně hodný, pracoval jako skladník a byla jsem jeho svět. Jenže já se dusila. Začala jsem si všímat, že mi ten obyčejný život po jeho boku nestačí. Cítila jsem, že chci v životě ještě něco zažít. Ne být nudně dospělá.
Rozhodla jsem se jít vlastní cestou
„Ondro, musím s tebou mluvit,“ posadila jsem se na gauč. Ondra si sedl naproti mně a poslouchal. Pověděla jsem mu o svých pocitech, o touze se rozvíjet, poznat svět a o hledání své podstaty. Ondra mě nechápal. Stále opakoval, že by za mě i dýchal. Že mě miluje a nepřežije, když se rozejdeme. I přes jeho bolestný monolog, slzy a zhroucení jsem to udělala. Rozešla jsem se s ním. Ani pro mě to nebylo jednoduché. Bolelo mě, že ubližuji hodnému člověku.
Věřila jsem, že vše zahojí čas. Začala jsem studovat k velké radosti rodičů vysokou. Umožnili mi, abych docházela do školy v denním režimu a platili veškeré náklady. V novém prostředí jsem se našla. Studium mě pohltilo, dokonce jsem odjela na rok na stáž do Německa a cítila jsem, že jsem pro sebe udělala to nejlepší, co jsem mohla. Bohužel to znamenalo, že jsem ublížila Ondrovi. A jak moc moji zradu nesl špatně, to jsem se záhy dozvěděla.
Po rozhovoru s expřítelem mám ještě větší výčitky
Často jsem na Ondru myslela a měla výčitky svědomí. Doufala jsem, že ho potkám ve městě s přítelkyní. Nestalo se. Naopak jsem potkala jeho sestru, která se ke mně chovala velmi chladně. Od ní jsem se dozvěděla, že jsem Ondru zlikvidovala. Prý několik měsíců bere antidepresiva a je na tom psychicky zle. Přes náš rozchod se nedostal. Prý se po práci zavírá doma a lituje se. Normálně jsem se na ulici rozbrečela. Tato informace mě sejmula.
Od toho dne mě trápí, že jsem ublížila opravdu hodnému člověku. To jsem vážně nechtěla. Jen jsem vyslyšela sebe a udělala se svým životem to, co jsem považovala za nejlepší. Sebrala jsem veškerou odvahu a zašla za Ondrou. Zazvonila jsem, otevřel dveře, díval se na mě nenávistným pohledem a pak pronesl: „Co chceš? Vypadni! Nemáme si co říct.“ Od té doby mě sžírá pocit viny a těžko se mi s tím žije. Nicméně už jsme každý jinde a vrátit to nejde. A ani nechci. Ale opravdu mě to mrzí. Bolí. A není dne, kdy by mi tato myšlenka nepřeběhla někde na pozadí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
