
Jana je zoufalá. Za posledních deset let nebyla na dovolené. Její manžel totiž nechce nikam jezdit, ani na obyčejný výlet. Prý je to zbytečná investice. Přesto doufá, že ho aspoň děti přemluví...
S Kryštofem se znám deset let, z toho jsme osm manželé. Vzhledem k věku jsme to vše vzali hopem. Vdávala jsem se těhotná a do tří let se nám narodilo další dítě.
Špatně vyhodnocená informace mě dostala
Oba dva jsem byli skoro ve třiceti bez partnera. Naši kamarádi se brali a rozmnožovali jako o závod. A tak jsme po seznámení dlouho neotáleli. Po pár měsících jsme začali společně žít. Pak přišla žádost o ruku, plánování svatby a zjištění, že jsem těhotná. To byla témata, která nás zaměstnávala. Náš byt jsme vyměnili za větší a připravili ho na příchod dítěte. Přiznám se, že kromě společných projektů jako byla rekonstrukce bytu, těhotenství a svatba, jsme se o ničem jiném nebavili.
A tak jsem si vzala muže, o kterém jsem toho moc nevěděla. Stačilo mi, že to byl příjemný muž, který byl jako partner naprosto bezvadný. Kryštof neměl problém uklidit byt, uvařit jídlo nebo vyžehlit prádlo. Zkrátka kdo měl čas, ten něco udělal. Krátce po svatbě nás pohltila péče o novorozeného syna. Jen co jsme ho vypiplali v malého človíčka, tak jsem byla opět těhotná. Vše začalo nanovo. Plačící novorozenec, bezesné noci, kojení a dny na dětském hřišti.
Jenže roky plynuly a já toužila po jediném
Jako rodiče jsme byli bezchybní. S nadhledem a úsměvem jsme zvládli péči o dvě děti. Dokonce Kryštof vtipkoval: „Nám ty děti jdou tak hezky, že bychom jich měli mít asi víc.“ Čím byly děti větší, tím víc jsem vnímala náš stereotypní život. Školka a práce, hřiště, čtení knihy a spánek. O víkendu maximálně návštěva u rodičů a hlavně odpoledne na hřišti. Čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že tento model našeho života není dlouhodobě udržitelný. Nudila jsem se.
Toužila jsemjet na výlet nebo na dovolenou. Toužila jsem hledat na internetu hotel, do kterého bychom jeli. Toužila jsem po dvou týdnech válení na pláži a rozseknout běžný život něčím zajímavým. Hlavně jsem chtěla dopřát dětem nějaké nové podněty. Osm let chodil starší syn na to samé hřiště. „Lásko, co kdybychom jeli o víkendu na výlet? Nebo v létě na dovolenou?“ navrhnula jsem minulý rok na jaře. Manžel mi vysvětlil, že investice do těchto akcí je naprosté vyhození peněz. A navíc mi prozradil, že ho dovolené nebaví. Nic mu nepřinášejí.
Konec spokojeného manželství je na obzoru
Dostala jsem se ve vyjednávání do patové situace. Kryštof nechce jezdit ani na výlety, ani na dovolené. Když jsem navrhla, že pojedu s dětmi sama, Kryštof tuto variantu odmítl: „Absolutně nepřichází v úvahu, Jani. Oddělené trávení volného času je začátek konce. Fakt ne. Můžeme se o dovolené společně dívat na televizi, chodit na procházky po městě, zajet k rodičům a tam jít na houby. To ti to je málo?“
Hlava mi nebere, že Kryštofovi stačí takový obyčejný život. Mrzí mě, že jsem si nevšimla, v jakém stereotypu Kryštof na začátku našeho vztahu žil. Vůbec mě nenapadlo, že existuje člověk, který je spokojený doma a nemá potřebu jet do jiné země. „Nezajímá mě to, jak se žije jinde. Než doma projím to, co stojí dovolená, to dřív prasknu“, hází Kryštof do vtipu debaty o dovolené. Jsem v pasti. Nevím, co budu dělat. Pevně doufám, že děti svého otce přemluví, abychom někam v létě vyrazili. Přiznávám, že je docela slušně manipuluji, aby toužily jet k moři a svého otce přemluvily.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].