Jana (47): Jsou dny, které jsou úplně obyčejné. Ale pak se zjeví někdo, díky komu začnete život vnímat jinak

Konečně byl teplý den. Slunce po dlouhé době prorazilo šedou oblohu, vzduch byl plný jara a lehkého šumění stromů. Vyrazili jsme s přítelem na procházku, jen tak bez cíle, hlavně pryč od čtyř stěn a tíhy všednosti. Mířili jsme do parku, kde to vonělo čerstvě posečenou trávou a kafem z blízké kavárny. Sedli jsme si na lavičku ve stínu starého javoru.

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (33): Potkala jsem bývalého dva měsíce po rozchodu. Vypadal jako bezdomovec a já si to vyčítám

Vyslechli jsme si tragický příběh

Bylo ticho. Takové to dobré, co nevadí, co se snažíte vychutnávat. A pak si na lavičku vedle sedl mladík. Na první pohled vypadal jako další ztracená existence – rozcuchané vlasy, špinavé boty, roztrhaná bunda. Trochu se mu klepaly ruce, možná od alkoholu. Oči měl červené, unavené a těkal pohledem kolem sebe. Pak se zadíval někam před sebe a bez jakéhokoli úvodu prostě začal mluvit. Ne k nám. Jen tak do prostoru. Jako by ten příběh v sobě už neunesl...

„Měl jsem všechno,“ spustil. Hlas měl hluboký, trochu chraplavý, ale překvapivě klidný. „Skvělou práci. Dělal jsem grafiku pro jedno menší herní studio. Doma notebook, sluchátka, klid, pohoda. Měl jsem holku, Ema se jmenovala. Ta... byla prostě světlo. Žádný dramatický typ, žádné hry. Smála se jako malá holka a nutila mě jít ven, mezi lidi, když jsem byl zavřený do sebe. Milovala mě. A já ji.“

Odmlčel se, pohlédl na svoje ruce, jako by se mu v dlaních promítaly vzpomínky. „Pak jednou ráno šla do práce. Pamatuju si, jak mě silně zezadu objala, až mi upadla sluchátka. Polibek a byla pryč. Navždy. Hlas v telefonu mi oznámil, že ji srazilo auto. Řidič byl na mobilu. Prý to bylo rychlé. Ale mně se od té chvíle všechno táhne pomalu. Dny, týdny, život...“

Mohlo by Vás zajímat:

Livie (28): Neznámá žena stojící uprostřed silnice naléhala, abych jela jinudy. Zachránila mi tím život

Nevěděla jsem, co říct

Povzdechl si, sklopil hlavu. „Zhroutil jsem se. Přestal jsem pracovat, začal pít. Táta to nezvládl. Místo pomoci přišly výčitky, hádky. A jednoho večera mě vyhodil. Prý se nemůže dívat, jak upadám. Od té doby jsem spal, kde se dalo. Pod mostem, na nádraží, občas v ubytovně, abych se vykoupal. Když bylo nejhůř, našel jsem si lahev a bylo mi aspoň na chvíli jedno, že jsem nikdo.“

Kluk přestal mluvit, jako by se zasekl. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mu mám něco říct, nebo to ignorovat. Nevěděla jsem, co s tím tichem. Vyletělo ze mě: „Je to jen fáze, určitě bude líp...“

Mohlo by Vás zajímat:

Lukáš (36): Po tragické autonehodě jsem se na roky stáhl. Až po návštěvě kostela jsem si dovolil znovu žít

Život je sinusoida

Myslím, že moje slova ani neslyšel. Opět pokračoval ve svém monologu. „Ale pak mě to přestalo bavit. Pít, převalovat se po lavičkách, čekat na noc a doufat, že mě nikdo nezkope. Jednou ráno jsem se vzbudil na schodech u knihovny a díval se na lidi, co šli kolem do práce. Čistí, navonění s kávou v ruce. A já tam seděl, špinavý, hladový, v kapse pár drobných a rozbitý zapalovač. Najednou mi došlo, že buď tady chcípnu, nebo s tím něco udělám.“

Zadíval se před sebe, pohledem jako by viděl něco, co my ne. „Našel jsem leták s nabídkou práce. Nic velkého – skladník v logistickém centru. Hledali někoho na ranní směny. Nevěřil jsem, že by mě vzali, ale musel jsem to zkusit. Na pohovoru jsem se na nic nehrál. Řekl jsem jim pravdu i to, že chci začít znovu. A oni... mě vzali. Mám nastoupit v pondělí.“

Zvedl oči a v nich byla směs radosti, hrdosti a vděčnosti. Ten kluk nevypadal jako někdo, komu bych na první pohled věřila. Ale jestli je aspoň část jeho vyprávění pravdivá, obdivuji jeho sílu.

„Mějte hezký den a promiňte, že jsem vás otravoval,“ dodal, vstal z lavičky a hodil si svůj batoh na záda. „Asi máte pravdu, je to jenom fáze...“

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Kamila (37): Odešla jsem z vysněné práce, ale nikdy jsem nelitovala. Našla jsem nový smysl života