Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Janek se dostal do pořádných potíží. Nejdříve se zadlužil kvůli přítelkyni, která toužila po životě v luxusu. Když ho opustila, začal ji sledovat. Celé dny trčí u jejího domu a čeká, až ji opustí některý z jejích bohatých partnerů.
Celé dny sedím v hospodě, odkud je výhled na dům, kde bydlí moje bývalá přítelkyně. Vždycky u sebe mám dalekohled, abych mohl zjistit, kdy – a s kým – se vrací domů. Pokaždé mi srdce vyskočí až do krku a nemůžu popadnout dech. Bez vychlazeného piva bych to nezvládl. Hospodu zavírají v deset. Když do té doby Anitu nespatřím, sednu si na zídku a čekám klidně až do rána. Dal jsem výpověď, vypadám jako pobuda. Ale na tom mi nezáleží...
Pro přítelkyni jsem nebyl dost dobrý
Dva roky jsem nosil oblek a dusil se v kravatě! Domů jsem se vracel totálně propocený. Hned jsem skočil pod sprchu a převlékl jsem se do normálních hadrů. Chvíli mi trvalo, než jsem se zase dal dohromady.
„A co je na tom?“ rozčilovala se Anita. „Víš, že v bance jiné oblečení mít nemůžeš! Tak se nevztekej...“ To se jí snadno říkalo. Seděla u počítače jen ve spodním prádle a volném tričku – nic ji netlačilo, neškrtilo. „Nepřeháněj,“ rozčilovala se pokaždé, když jsem si stěžoval, že mě pracovní dress code ničí. „Vždyť máte klimatizaci!“
A co z toho, když mě z klimatizace akorát bolí v krku? Chraptím, kašlu, teče mi z nosu, ale na nemocenskou si netroufám, protože vedení nemá rádo, když má někdo časté absence.
Anita se mnou nikdy neměla slitování. Pro ni jsem byl ufňukánek, slaboch a mamánek. I kdybych stál na hlavě, nepochválila by mě. Šťastný jsem s ní nebyl, ale rozchod... To nepřipadalo v úvahu. Miloval jsem ji, i když jsem začal tušit, že mě podvádí. Neměl jsem jistotu, jen neurčité signály.
Kamarádka ji kazí
Jednou jsem přišel domů, ona ležela v posteli a měla make-up. „Proč ležíš?“ zeptal jsem se, když jsem se k ní naklonil, abych ji políbil. Jasně jsem z ní cítil alkohol. „Kdes byla?“ vybuchl jsem. Prý má migrénu, ale prášky nezabraly, tak si dala drink. „A proč ten make-up? A parfém taky pomáhá na bolest hlavy?“
Začala brečet, že jsem hnusnej, že ji podezřívám z bůhvíčeho, a přitom se prý jen chtěla hezky obléct, abychom šli večer spolu na drink. Vždycky to skončilo stejně – omlouval jsem se, ani jsem pořádně nevěděl za co. Skončili jsme v posteli, kde to s ní bylo úžasné. A já jí pokaždé znovu uvěřil...
Pak přišla s nápadem na dovolenou v Tunisku. „Nedostanu volno,“ řekl jsem. „A stejně na to nemáme. Ty nepracuješ... já to sám neutáhnu.“
„Tak pojedu sama. Teda, s kamarádkou. Jen na pár dní...“
„A kde vezmeš peníze?“
„Ona mi půjčí.“
„A kdo jí to vrátí?“
„Já. Najdu si nějakou práci...“ pronesla bezelstně.
Proklínal jsem se, že jsem jí to dovolil. Její kamarádka se mi nikdy nelíbila. Je hubatá a arogantní. Pořád tvrdila, že když ženská někomu leží v posteli, tak z toho musí něco mít. „Chlap tě má živit,“ říkala Anitě, klidně i přede mnou. „Na takovou jako ty stojí chlapi fronty...“
Vzal jsem si kvůli ní půjčku
Z dovolené si přivezla zlatý řetízek s přívěskem a nosila ho pořád. „Je to můj talisman,“ tvrdila. „Dostala jsem ho pro štěstí.“
„Od koho?“ zajímalo mě.
„To tě nemusí zajímat. Ty mi stejně nic nedáváš, tak nežárli. Kdy jsi mi naposledy koupil něco pěkného?“
„Platím nájem, kupuju jídlo, dávám ti na oblečení a kosmetiku. Nestačí to?“
„Nedělej ze sebe chudáka. Jaké oblečení? Ze sekáče? Na nic lepšího nemám!“
Tak jsem si vzal rychlou půjčku a koupil jí šaty. Takové, o jakých snila. Drahé jak čert, z luxusního butiku. Netušil jsem, že kus látky může stát tolik. Málem jsem omdlel, když jsem je platil a představil si, jak dlouho to budu splácet. Radovala se jako malé dítě. Zase jsem byl její „miláček a zlatíčko“...
Bohužel jen na chvíli. Jednoho dne, zatímco jsem byl v práci, sbalila si věci a zmizela. Nechala jen hnusný vzkaz, ať se jí nepletu do života, že má někoho, kdo se o ni umí postarat líp.
Nemůžu na ni přestat myslet
Trvalo mi pár dní, než jsem ji vypátral. Zjistil jsem, že si pronajala byt a objevuje se s různými týpky. Čekal jsem na ulici celý den, než se konečně objevila. „Proč jsi mi to udělala?“ zeptal jsem se. „Dal jsem ti všechno, co jsem měl. Ty šaty stály majlant a stejně jsi mě odkopla.“
„Ty hadry?“ zasmála se. „Už dávno je nenosím! A co jako? Jsou to jen jedny šaty...“
„Dal bych ti víc, kdybych měl.“
„Jiní mají, a tak dostávám, co si zasloužím. Ty nemáš ani auto! Co bys mi mohl dát? Jízdenku na tramvaj?“
Od té doby sedím naproti jejímu domu a čekám. Vím, že jednou narazí. A pak přijde za mnou a poprosí mě, ať jí odpustím. Vím to jistě! Samozřejmě, že jí odpustím. Nejsem bez viny. Mohl jsem se víc snažit, přivydělat si, najít si druhou práci. Aby měla všechno, po čem touží. Jedny šaty... Co to je? Zvlášť když je už stejně nenosí…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
