Karel (32): Náhodou jsem si ve vlaku vyslechl cizí rozhovor. Dozvěděl jsem se tajemství mé sestry

Seděl jsem u okna ve starém osobáku, který se pomalu rozjížděl z nádraží. Sklo bylo poškrábané a odráželo mou tvář rozmazaně. Vracel jsem se domů po víkendu u rodičů a v hlavě jsem měl jen obyčejné myšlenky na práci a úkoly, které musím příští týden splnit. Ve vagonu bylo dost plno, vedle mě seděla starší paní s pletením a naproti dvojice mužů, kteří se snažili mluvit tiše.

Martina (33): Drzost lidí mě nikdy nepřestane udivovat. V kavárně jsem si vyslechla, že se nestarám o děti

Tenhle rozhovor jsem neměl slyšet

Zpočátku jsem jejich rozhovor nevnímal. Slova se míchala s rytmickým klepotem kol a splývala v jednotvárný šum. Pak ale zaznělo jméno. Udeřilo mi do uší, bylo to jméno mé sestry.

Ztuhl jsem. Nevěděl jsem, jestli jsem slyšel správně. Muži mluvili dál a já si najednou uvědomil, že poslouchám. Jeden z nich měl hlubší hlas, klidný, skoro unavený. Druhý se občas nervózně zasmál.

„Říkala, že už to dlouho nevydrží,“ pronesl ten s hlubším hlasem. „Že mu to chce konečně říct.“

Leoš (37): Nikdy jsem svoji postavu neřešil. Pak jsem ale slyšel, jak o mě dcera mluví a všechno změnil

Tajemství mé sestry

Srdce se mi rozbušilo. Říct co? Komu? V hlavě se mi začaly míhat obrazy naší poslední rodinné večeře. Sestra se smála, nalévala víno, vyprávěla o práci. Vypadala normálně. Šťastně.

„A ten kluk?“ zeptal se druhý muž. „Je si jistý, že je to jeho?“

Dál jsem poslouchal jak se baví o těhotenství, o dítěti, o něčem, co mi sestra nikdy neřekla. Cítil jsem se jako zloděj, který krade cizí slova, cizí tajemství. Chtěl jsem si zacpat uši, ale nešlo to. Bylo to silnější než já.

„Testy má schované,“ pokračoval první. „Manžel o ničem neví. A ona se bojí, že až se to dozví, všechno se zhroutí.“

Manžel. To slovo mě bodlo. Její manžel. Můj švagr, kterého jsem považoval za spolehlivého, nudně dokonalého člověka. Vždycky jsem si myslel, že mají pevný vztah. Že jsou ti „normální“, ke kterým ostatní vzhlíží.

Dita (28): Myslela jsem si, že mě kolegyně podporují. Jenže pak jsem slyšela na záchodě rozhovor, ze kterého jsem v šoku

Zůstal jsem sám s jejím tajemstvím

Vlak se zakymácel v zatáčce a mně se udělalo nevolno. Ne z jízdy, ale z toho, co se mi právě rozkládalo v hlavě. Obraz mé sestry, jak ji znám. Jako té, která má vše pod kontrolou. Která mi vždycky radila, když jsem se ztrácel.

Rozhovor postupně utichl. Muži vystoupili o několik stanic dál a já zůstal sám se svými myšlenkami. Krajina za oknem ubíhala a mně připadala cizí, stejně jako svět, do kterého jsem se měl vrátit. Celou cestu jsem přemýšlel, co s tím. Jestli mám právo to vědět. Jestli mám právo mlčet. Připadal jsem si jako nositel výbušniny, která může kdykoli explodovat. Stačilo jedno slovo, jeden pohled a všechno by se změnilo.

Když jsem večer dorazil domů, přišla mi zpráva od sestry: „Jaká byla cesta?“ Nic víc. Obyčejná starost.

Seděl jsem s telefonem v ruce a najednou jsem nevěděl, jestli se cítím k ní blíž, nebo dál. Nakonec jsem jí odepsal, že jsem dorazil v pořádku. Nic jsem nenaznačil. To tajemství nebylo moje. Osoba, která mi byla nejbližší, nosí v sobě světy, od kterých nemám klíč. A asi není připravena mi tyto dveře odemknout. Ale chci, aby věděla, že budu tady, jestli svůj názor změní.

Hanka (45): Jako kadeřnice jsem si vyslechla něco, co jsem vážně vědět nechtěla. Teď nevím, jestli mám mlčet, nebo začít jednat

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].