Klára (25): Nikdy jsem se nenaučila vařit a odmítám to. Kvůli studené večeři mě přítel vyhodil z domu

Když jsem byla malá, moje maminka nechodila do práce a starala se o domácnost. To znamená, že jsme vždy měli uklizeno a hlavně navařeno. Vždy na mě čekala připravená snídaně, oběd, svačiny i večeře a nikdy jsem si jídlo nemusela dělat sama.

Iveta (36): Tchynin účet za hlídání vnučky mě šokoval. Naúčtovala si vodu, elektřinu i talíř polévky

Nikdy jsem se nenaučila vařit

A protože moje maminka byla skvělá kuchařka a já její jídlo milovala, nikdy jsem neměla potřebu se zkusit naučit vařit sama. Žila jsem hlavně pořád doma, jak v průběhu střední, tak pak i vysoké školy, takže se o mě rodiče pořád starali a nikdy jsem si nic nemusela dělat sama. Vaření mě hlavně nikdy nelákalo – viděla jsem, jak mamka tráví hodiny a hodiny v kuchyni, celá zamazaná a často nadávající, že jí něco nejde, a to mě rozhodně nelákalo.

Nikdy jsem se ale nezamýšlela nad tím, co se stane, až se od rodičů odstěhuji. Co budu jíst potom? Jak se uživím, když si nic neumím uvařit? Nikdy mě nenapadlo se touto myšlenkou zabývat, stěhování se sama se vždy jevilo tak vzdálené…

Monika (34): Patnáct let jsem nenáviděla nevinného člověka. Za mé zlomené srdce mohla chladná kalkulace mé rodiny

Sestěhovala jsem se s přítelem

A pak jsem se těsně před promocemi seznámila s Jonášem. Byl o něco starší než já a pracoval ve velmi náročné práci na stavbě jako vedoucí stavby. Na první pohled mi padl do oka a začali jsme spolu randit. Jonáš bydlel sám a měl po rodičích moc hezký byt, a protože to mezi námi byla láska jako trám, nabídl mi, ať se k němu po státnicích nastěhuji. Sice se mi nechtělo opouštět teplo domova u rodičů, věděla jsem ale, že u nich nemohu žít navěky, a tak jsem souhlasila a s Jonášem se nastěhovala.

Ze začátku nám to fungovalo. Byli jsme zamilovaní a snažili se spolu trávit každou minutu. Jonáš měl zrovna dlouhou dovolenou, a tak jsme jezdili po výletech, chodili do restaurací a barů a prostě si užívali života. To ale nemohlo trvat věčně, a tak jsme se pak vrátili do normálního života. Jonáš začal chodit do práce a já jsem si brzy našla práci taky. Co se týče mých trablů s tím, že neumím vařit, zde vůbec nevadily. Firma, co mě najala, měla skvělou jídelnu, kam jsem chodila každý den na oběd a občas i na večeři. Doma jsem tedy nemusela do kuchyně ani nahlédnout.

František (38): Šéf mě nutil podvést nejlepšího přítele kvůli provizi. Zvolil jsem pravdu a nakonec získal mnohem víc

Štvalo ho, že mu nevařím

To se ale ukázalo jako problém. Jonáš často chodil domů pozdě, unavený, podrážděný a hladový. Jednoho dne tak přišel, s povzdechem odhodil bundu, dal mi pusu na čelo, protože jsem se právě na gauči koukala na televizi, a sedl si vedle mě.

„Ahoj, lásko, co je dobrého k večeři? Umírám hlady,“ rozvalil se po gauči s povzdechem.

„Já jsem večeřela venku, měla jsem lososa, byl vynikající,“ odpověděla jsem mu a dál se věnovala sledování televize.

„A co mám dobrého já?“ zeptal se Jonáš a já se musela ušklíbnout.

„To nevím, asi co si uděláš.“

Chvíli bylo ticho, pak se Jonáš napřímil a očividně podrážděně se na mě podíval.

Libuše (65): V lázních jsem potkala zajímavého muže. Z okouzlujícího vdovce se však vyklubal podvodník

Neustále mě peskoval, že se o něj nestarám

„Takže ty jsi nic neuvařila? Doufal jsem, že když víš, že přijdu takhle pozdě, že mi něco připravíš,“ řekl podrážděně a já jsem jen zavrtěla hlavou.

„Nevařím, copak jsi zapomněl?“

Jonáš se pak frustrovaně zvedl a s nějakými nevhodnými poznámkami se vydal do kuchyně si něco připravit. Myslela jsem si, že jasně pochopí, že já prostě nevařím, další den se ale stejný scénář opakoval znovu. A potom znovu.

Jonáš se vracel z práce čím dál podrážděnější a vždy po mně požadoval, ať mu uvařím, a nadával mi, že jsem pro něj nic nepřipravila a že vůbec neberu v potaz náročnost jeho práce. Nechápal mé vysvětlení, že vařit neumím a nebaví mě to a že já to po něm taky nepožaduji, že si jídlo také obstarám sama a že nechápu, proč to také tak nemůže udělat.

„Vařit umí přece každá pořádná ženská,“ osočil mě jednoho večera a praštil pěstí do stolu, „to toho chci moc? Teplé jídlo večer?“

„Jestli s tím máš problém, tak spolu nemusíme být,“ odsekla jsem už také naštvaná. Měla jsem jeho chování až až.

Vlasta (65): Místo omluv za studenou polévku jsem manželovi nastavila jasné hranice a začala jsem znovu žít

Nakonec jsme se rozešli

„Dobře. Stejně jsi neschopná,“ rozkřikl se na mě Jonáš, a to byl vlastně konec našeho vztahu. Hned další den ráno mi začal balit moje věci a v poledne jsme je už vynášeli před dům, kde čekala dodávka, co je odveze. Můj přítel se se mnou rozešel proto, že nevařím a nejsem ochotná mu dělat služku.

Jeho chování mě zasáhlo a rozhodla jsem se ještě víc, že se vařit nenaučím a budu si pevně stát za svým. Nenechám si někým diktovat, co mám dělat. Dokážu se postarat sama o sebe a to stačí. Není mým úkolem, abych nějakému línému chlapovi vyvařovala. A je mi jedno, že někdo říká, že ženská za plotnu patří.

Josef (65): Před manželkou jsem začal tajit, kam dvakrát týdně chodím. Když zjistila pravdu, čekala mě doma žárlivá scéna

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].