Kutil Ivo Šmoldas: Na své chalupě renovuje nábytek a ukázal nám své nejkrásnější kousky

Tým magazínu Lifee navštívil krásnou chalupu překladatele a herce Ivo Šmoldase (68), kde nejraději pokojně rozjímá ve své pracovně. Během povídání s naší šéfredaktorkou se ukázalo, že Ivo Šmoldas je nejen zábavný a vtipný, ale také manuálně zručný.

Na chalupě v jižních Čechách se věnuje renovování starého nábytku. Jaké kousky prošly jeho rukama, jak se restaurování naučil a co považuje za nejlepší kousek, kterému dal novou tvář?

Doporučené video: Letní edice talk show Na kafeečko s Ivo Šmoldasem

Kutilství začalo renovací dvou nočních stolků

Pane Šmoldasi, jsme na vaší chalupě kousek od Českých Budějovic a objevili jsme vaší vášeň v renovování starého nábytku. Jak jste k takovému hezkému koníčku přišel?
Ta vášeň už mě přešla, ale bylo období, kdy mě to opravdu velice bavilo. Vzniklo to tak, že jsem spatřil nějaký kousek nábytku, většinou to byla nějaká stará kredenc (taková ta pokleslá venkovská secese) a bylo mi líto, že to neslouží. Tak jsem s tím koukal něco udělat. To je velice jednoduché, teď už vím, že když je nábytek opravdu ze dřeva a je udělaný kvalitně, tak se dá rozklepnout, rozložit, opracovat, znovu složit, slepit a opatřit nátěrem. Vypadá to všechno nádherně, drží to a může to sloužit další léta. Mě tohle bavilo, renovovat staré věci, protože staré věci jsou pěkné, co si budeme vyprávět. A vzhledem k tomu, že jsou z kvalitního materiálu a z přírodního materiálu, tak jsou trvanlivé.

A starý nábytek jste podědil, koupil, nebo dostal?
Dva noční stolky jsem zdědil po babičce a tím to vlastně začalo. Na těch jsem se cvičil a teď je tady na chalupě užíváme v ložnici. A potom přišly větší věci, dokonce i nějaká křesílka jsem dělal, lavice, knihovny a podobně.

Na co se chystáte teď?
Já nikdy dlouho u ničeho nevydržím, takže už mě to přestalo bavit. Ale říkám si, že bych měl ještě něco udělat. Mám plnou stodolu různých předmětů, které čekají, až jim jaksi vdechnu novou tvář. Snad se nedočkají. Ale pořád na to myslím a možná zase chytnu slinu a vtrhnu do stodoly, něco vytáhnu ven a začnu odbarvovat, natírat, brousit, tmelit a dělat tyhle věci. Protože truhlařina je strašně krásný řemeslo, a když se to umí a máte všechny ty nástroje a přístroje, tak je to opravdu radost. Já to všechno dělám víceméně na koleně a to je taky radost, občas to koleno dojde nějakého zranění.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeňka (61): Ráda kupuji starožitný nábytek. Poslední kousek mi ale pěkně pocuchal nervy

Ekologické nátěry mi nefungují

Takže jste spíše restauratér samouk, nebo jste se to dopředu nějak učil a sledoval postupy, které je potřeba dodržovat?
Já jsem samouk a všechno dělám pokusem a omylem, takže to vždycky nějaký ten předmět odskáče. A taky tady mám souseda truhláře, který je výborný, takže sem tam občas juknul, jak se to dělá. Ale většinou to v paměti neudržím, tak potom musím znovu objevovat.

Co k tomu všechno člověk potřebuje? Vy jste jmenoval nátěry – ty musí být asi speciální? Ale pak je asi potřeba různých náčiní a nástrojů. Co jste si všechno musel pořídit?
Moc toho nebylo. Stačí nějaká ta bruska, potom palice, vrtačka a takovéhle věci. No a nátěry, ty vždycky konzultuju s drogistou. Tady u nás je několikero dobrých drogérií, kde mají veškeré nátěry a dokážou poradit. Já jenom vím (a říkám to nerad), že když je na těch nátěrech napsáno, že jsou ekologické, tak nevydrží ani jednu sezonu. Takže dbám na to, aby byly co nejjedovatější, protože to je pak trvalé.

To je zajímavé. Viděla jsem uvnitř v chalupě mosazné lustry. Ty jste také opečovával?
Ano, to jsem měl vášeň, protože jsme potřebovali něčím svítit, něco zavěsit na stropy. Dostali jsme jeden mosazný lustr, který jsem nějak dával dohromady a to se mi zalíbilo. Tak jsem potom hledal většinou někde na Aukru další. A to je taky radost, dávat jim nový vzhled, protože ta mosaz dokáže zajít tak, že je skoro černá. A když to vycídíte, tak při vynaložení značného úsilí, se to vyplatí. Najednou z toho vytáhnete ten třpytivý „zlatý“ předmět. A to mě na tom bavilo – cídit a leštit. Měl jsem zaprasené ruce od Sidolu a různých takových přípravků, ale ten výsledek stál za to. No a teď už to není patrné, neboť už zase mosaz zašla a čeká to na dalšího blázna, který bude mít radost z toho, když to vycídí do zlatého lesku.

Mohlo by Vás zajímat:

Naše chalupářská kuchařka: Knižní novinka, kterou si zamilují všichni, kteří milují obyčejná a poctivá jídla

Vlastnoručně vyrobený stolek: Na něj jsem fakt pyšný

Na jaký váš renovovaný kousek jste nejvíc pyšný a který vám dal nejvíc zabrat?
Já vám ani nevím, já už jsem víceméně zapomněl, co jsem dělal. Ale asi nejpyšnější jsem na věc, která je ze všech věcí, které mi prošly rukama, ta nejhorší. Je to takový stoleček, který jsem si sám vyrobil. Potřeboval jsem k psacímu stolu jezdící přídavný stolek, abych si tam mohl dát nějaké slovníky a rozšířit plochu stolu. Tak jsem tenkrát opravdu na koleně vyrobil tenhle stoleček, který nemá jediný pravý úhel, ale pořád slouží a dokonce je na kolečkách. Přetřel jsem ho černou barvou a potom na tom nejsou vidět zřetelné nedokonalosti. Takže na ten stolek jsem nejpyšnější, protože to je jen a jen moje dílo.

Vyhlížíte si třeba nějaký kousky ve starožitnictví, nebo je to jen o tom, co dostanete?
Já už nikam takhle nechodím, protože vím, že kdybych tam něco spatřil, tak asi neodolám a pořídím to. Ale vím, že už to stejně asi neopracuju a také už nemám ty věci kam dávat. Chalupa není nafukovací. Domů do Prahy by se toho vešlo teď hodně, protože byt máme prázdný a zcela ho rekonstruujeme. Ale radši nepodléhám pokušení a tahle místa nenavštěvuju.

Děkuju za rozhovor a určitě s renovováním nábytku pokračujte, protože jsou to opravdu moc krásné kousky.
Uvidíme. Děkuju mnohokrát.

Přesvědčit se můžete sami a prohlédnout si renovované kousky nábytku v galerii pod článkem.

Galerie Kutil Ivo Šmoldas: Na své chalupě renovuje nábytek a ukázal nám své nejkrásnější kousky

+ 27 fotek + 28 fotek