Ladislav (56): Tajemný zážitek u kartářky mi nedá spát. Na stará kolena se snad začnu bát duchů

Jsem racionálně uvažující člověk, konzervativní v postojích a nemám rád změny. Žiju s manželkou celý život ve stejné vesnici, v rodném domě, a je mi takto hezky.

Mohlo by Vás zajímat:

Adam (30): Až po svatbě jsem zjistil, že moje manželka věří na pověry. Podle mě není normální, co doma předvádí

Jsem spokojený muž ve své rodné vesnici

V mládí mi ujely cvičky. To se kdysi říkalo, když muž někoho přivedl do jiného stavu před svatbou. A mně se toto stalo už v osmnácti letech. Tenkrát se to neřešilo. Byl jsem plnoletý a vyučený. Rodiče zařídili svatbu a bylo to. Vzal jsem si svou první lásku Olinku. Bydleli jsme u rodičů v rodinném domě.

Nebylo to jednoduché. Ještě nám nebylo ani dvacet, a brečelo nám doma miminko. Když jsme oslavili třicítku, měli jsme tři děti a nejmladší chodilo do školky. Ale musím říct, že nám rodiče s dětmi hodně pomáhali. Měl jsem kliku. Naštěstí jsem se zamiloval do holky, která ke mně pasovala, jak názory, tak životními postoji.

Mohlo by Vás zajímat:

Petr (34): Tchán se ke mně choval jako ke kusu hadru. Přestal s tím, když jsem ve sklepě objevil jeho lechtivé tajemství

Banální rozdíl, který ničemu nevadí

Jediné, v čem jsme se neshodli, byla Olinky záliba v duchařině. Když mi zemřel otec, měsíc nechala v domě otevřené okno a neustále pálila jednu svíčku za druhou. „Láďo, duše musí v klidu odejít do nebe. Nevysmívej se tomu,“ vysvětlila mi. To samé se opakovalo, když mi zemřela matka.

Olinka zkrátka věřila na duše, posmrtný život a na duchy kolem nás. Měla plnou knihovnu těchto pitomostí. A je pravdou, že jsem ji často kvůli tomu zesměšňoval. Moje žena nemá řidičský průkaz, a tak ji všude vozím. Jednou za měsíc ji vozím do vedlejší vesnice ke kartářce. Olinky život totiž řídí kartářka. Co jí ta stará můra nakuká, tak tomu Olinka věří.

Mohlo by Vás zajímat:

Anděla (67): Kvůli podivným zvukům jsem zavolala tísňovou linku. Zachránila jsem sousedovi život

Poslední návštěva mnou pořádně zacloumala

Asi měsíc nazpět měla Olinka problémy s kotníkem. Přesto chtěla ke kartářce. Odvezl jsem ji tam a pomohl jí až do místnosti, kde seděla kartářka. Jindy čekám venku v autě. Olinka se usadila a těšila se na příjemnou hodinku. Já jsem jen letmo pozdravil a vydal jsem se ze dveří pryč. Můj plán byl jasný. Na čerpací stanici si koupím kávu do kelímku a noviny.

Už jsem chytal za kliku, když na mě kartářka promluvila: „A toho, co je tu s vámi, si vemte s sebou. Nechci tady žádné duše, co jsou na někoho napojené.“ Otočil jsem se a vyrazil ze sebe: „To mluvíte na mě?“ Kartářka mi řekla, že má u svého těla levitující duši zesnulého předka. Zakroutil jsem hlavou a odešel. Nicméně mi to od té doby leží v hlavě a někdy se neustále otáčím, protože mám divný pocit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (22): Lidé mě mají za blázna, ale já přesto věřím na anděly. Mám k tomu své důvody