Petr (34): Tchán se ke mně choval jako ke kusu hadru. Přestal s tím, když jsem ve sklepě objevil jeho lechtivé tajemství

Dlouho jsem věřil, že rodina je ten největší poklad. Smál jsem se lidem, kteří tvrdili, že s příbuznými se dá vycházet jen na dálku – až do chvíle, kdy jsem poznal svého tchána. Je to typ člověka, kterému je lepší vyhnout se obloukem. Nikdy jsem ho neviděl usmát se. Pořád vypadá, jako by si odpykával nějaký trest. Je vysoký, kostnatý, rty má sevřené do úzké linky. Mluví málokdy, a když už, tak nikdy neřekne nic milého. Pamatuju si den, kdy jsem se s ním poprvé setkal. Jeho ledový pohled mě doslova zmrazil. Hned mi bylo jasné, že mezi námi žádný dobrý vztah nebude.

Tchyně je jeho pravý opak – srdečná a laskavá. Opravdu nechápu, jak s ním dokáže vydržet. Kdybych byl na jejím místě, už dávno bych odešel. Ale oni spolu pořád fungují – chodí do kostela, na dovolené, navenek působí jako normální pár.

Mohlo by Vás zajímat:

Kamil (34): Deset let jsem trpěl, že mě tchán ponižuje, protože mi dával peníze. Musel jsem mu je vrátit, jinak bych se z toho zbláznil

Tchán se ke mně nechoval hezky

Už od prvního setkání se ke mně tchán choval s despektem. Ať jsem udělal cokoli, nikdy to nebylo dost. Opravil jsem kapající kohoutek – prý to teče ještě víc. Koupil jsem si auto – samozřejmě špatné. Postavil jsem na zahradě pergolu – podle něj jsem blbě zatloukl hřebíky. Mohl bych pokračovat donekonečna. Pořád jsem své manželce Jitce říkal, že to není normální.

„Nevšímej si ho, on je prostě takovej,“ zněla její obvyklá odpověď. Asi si na to za ty roky zvykla. Všiml jsem si, že se před tchánem všichni tak trochu plíží po špičkách, jako by byl časovanou bombou. Když se naštve, je ještě jízlivější než obvykle.

Mám pocit, že si myslí, že pro jeho dceru nejsem dost dobrý. Chová se ke mně jako ke kusu hadru. Jednou jsem se ho zeptal přímo, jestli se mnou má nějaký problém.

„Dnešní chlapi jsou slaboši,“ odbyl mě.

„Takže já jsem podle vás slaboch?“ nenechal jsem se.

„Řekl jsem, co jsem řekl,“ zavrčel povýšeně. A tím rozhovor skončil. Od té doby si nikdy nenechal ujít příležitost rejpnout si do mě. Ani na rodinných oslavách se neudržel. Už ani nepočítám, kolikrát mi dal najevo, že podle něj jsem mizerný zeť.

„Řekni mu, ať se zklidní,“ naléhal jsem na Jitku. „Když to udělám já...“

„S mámou jsme s ním o tom mluvily, ale on si stejně myslí, že má vždycky pravdu,“ povzdechla si.

Začal jsem přemýšlet, jestli existuje způsob, jak ho jednou provždy umlčet. Nebylo jednoduché předstírat, že je všechno v pohodě, když jsem denně poslouchal jeho kritiku.

Mohlo by Vás zajímat:

Matěj (32): Můj tchán vždy tvrdil, že pro jeho dceru nejsem dost dobrý. Trvalo mu dlouho pochopit, že se plete

Objevil jsem tchánovo špinavé tajemství

Kvůli tomu jsme tchyni a tchána začali navštěvovat méně často. I mé manželce už lezl krkem – pořád si jen stěžoval, jako by byl celý svět proti němu. Ale nešlo se úplně odstřihnout. Tchyně každý rok pořádá oslavu narozenin a bylo by nefér se neukázat.

Ještě než se letošní oslava rozjela naplno, požádala mě, jestli bych ze sklepa nepřinesl pár balíků limonád. „Úplně jsme na ně zapomněli,“ usmála se omluvně.

Ve sklepě mi padla do oka dřevěná bedýnka. Byla zastrčená v rohu pod nějakými nástroji. Hned mi bylo jasné, že je ručně dělaná – nejspíš ji vyrobil tchán. Vím, že se nemá šmejdit v cizích věcech, ale zvědavost byla silnější. Když jsem bedýnku otevřel, nevěřil jsem vlastním očím. Byla plná pánských lechtivých časopisů. „A mám tě, ty starej lišáku...“ pronesl jsem do ticha s vítězoslavným úsměvem.

Bylo mi jasné, že kdyby to tchyně zjistila, pěkně by ho seřvala. Určitě nemá tušení, co její pobožný manžel schovává ve sklepě. Konečně jsem měl v ruce trumf. Vzal jsem limonády a na oslavu jsem se vracel s úsměvem od ucha k uchu.

Mohlo by Vás zajímat:

Jakub (45): S tchánem jsem nikdy nenašel společnou řeč. Když mele blbosti, já mu prostě musím oponovat

Tchánův výraz stál za to

Ten den jsem neměl příležitost konfrontovat ho s tím, musel jsem počkat. Vhodná chvíle nastala za dva týdny, když k nám přijeli na návštěvu. Holky šly na zahradu a já zůstal sám s tchánem. „To by do vás člověk neřekl, jaký jste tajnůstkář,“ nadhodil jsem pobaveně.

„Co tím myslíš?“ zpozorněl.

„Ta sbírka ve sklepě. Maminka vám asi nedala požehnání, co?“

Zbledl jako stěna. Vychutnával jsem si každý okamžik té malé výhry. „Možná by nebylo špatné tu bedýnku schovat lépe,“ dodal jsem. „Jen tak mimochodem – pár fotek jsem si udělal...“ pronesl jsem a ukázal mu snímky v mobilu.

Zrudl jako rajče. „Co chceš?“ zeptal se tiše, jeho arogance se někam vytratila. Dobře věděl, že kdyby to prasklo, měl by doma peklo.

„Nic složitého. Jen abyste mi dal pokoj...“

Neřekl nic. Jen kývl hlavou. Od té doby mě nechává na pokoji. Dokonce se mnou skoro nemluví. A mně to takhle vyhovuje. Nikdy se nebudeme mít rádi, ale to je v pořádku.

Jitka si té změny rychle všimla. „Jsem ráda, že se konečně změnil,“ řekla mi jednoho dne.

„Třeba si vzal k srdci, co mu s mámou pořád opakujete,“ pokrčil jsem rameny, jako by o nic nešlo. Uvnitř jsem ale zářil. Říká se, že zvědavost zabila kočku. Někdy vám ale právě zvědavost dá do ruky přesně tu zbraň, kterou potřebujete...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Miroslav (34): Tchán po mně chce divné věci. Nejdřív jsem se smál, ale teď mi to vadí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].