Facebook
Instagram
Barbora se před třemi lety vydala s manželem a vnukem na hrad Kašperk. Vnukovi vyprávěli, že tam údajně žijí skřítkové. Když uprostřed noci spatřili z okna přilehlého penzionu podivné bytosti, které určitě nebyly lidmi, pochopili, že nejde jen o báchorky.
Ráda bych se s vámi podělila o zajímavou historku, který jsme zažili před třemi lety na hradě Kašperk. Tenkrát jsme tam s manželem vzali vnoučka Sebíka na výlet. Když jsem mluvila o tom, že se v okolí hradu vyskytují skřítkové, nenapadlo mě, že je skutečně spatříme.
Vyrazili jsme s vnukem na hrad Kašperk
Na cestu jsme se vydali už v sobotu ráno. Měli jsme v plánu najít si v okolí hradu nějaký penzion, kde společně přespíme. To proto, abychom nemuseli spěchat na poslední vlak. Malý Sebík se nemohl dočkat, až vyrazíme. Ve vlaku jsme mu stihli povyprávět, co se o hradě říká.
,,Prý je hrad a jeho okolí místem, kde sídlí čerti, víly a skřítkové,“ líčila jsem mu. ,,Já chci vidět skřítky!“ poskakoval vnouček. Když jsme dorazili na místo a našli si penzion, vydali jsme se rovnou na hrad. Absolvovali jsme dvouhodinovou prohlídku, která se Sebíkovi ale nelíbila. ,,Žádné skřítky jsem neviděl,“ rozčiloval se.
,,To se jen říká, že tu jsou,“ vysvětlovala jsem. Prošli jsme se lesem, poté zavítali do města a k večeru se odebrali do penzionu. Po večeři jsme se s vnukem natáhli do postelí a samou únavou usínali. Manžel Pepa stál u okna a něco zaujatě pozoroval. ,,Co tam máš?“ zajímalo mě. ,,Pojď sem, to musíš vidět,“ vyzval mě tiše.
Kousek od hradu jsme viděli tančit světýlka
Pár metrů od hradu na menším paloučku svítila malá světýlka. Nepravidelně se hýbala sem a tam. ,,Co to je?“ zajímalo mě. ,,Vypadá to, že ti skřítkové tu vážně žijí,“ odpověděl naprosto vážným hlasem. ,,Snad bys tomu nevěřil. Jsou to jen báchorky,“ opáčila jsem a zatáhla závěs.
Sebík už spal, a tak nám nezbylo než k němu ulehnout. Usnula jsem ve vteřině, ale bohužel ne na dlouho. Za dvě hodiny mě vzbudilo velmi nepříjemné pískání v uších. Tiše jsem si sedla na postel, abych nikoho nevzbudila, a prstem si promnula uši. Pískání ale neustávalo, naopak. Sílilo s každým pohybem.
Navíc jsem měla pocit, jako by mi pískalo nejen v uších, ale i všude kolem mě. Vstala jsem a šla k oknu, jako by mě k němu něco táhlo. Odhrnula jsem závěs a znovu se podívala na palouček. Na něm se rytmicky pohybovala světýlka a myslím, že jsem rozeznávala i drobné postavičky. Příliš drobné na to, aby to byli lidé.
Dodnes nevím, zda tomu mám věřit
Po chvíli vstal i Pepa. ,,Strašně mi píská v uších,“ bědoval. ,,Proč stojíš u toho okna? Nemůžeš spát?“ řekl a šel ke mně. Když se mu naskytl stejný pohled jako mně, nechtěl uvěřit. ,,Představ si, že i mně píská v uších. Není to divné?“ pronesla jsem a dostala strach, co to může být.
Pak se zničehonic vzbudil Sebík. ,,Na co se díváte?“ promluvil rozespale. ,,Tamhle na ty skřítky,“ vysvětlila jsem. ,,Já žádné nevidím,“ řekl otráveně. ,,Tamhle, na tom paloučku,“ řekla jsem a ukázala mu prstem. ,,Babi, tam nic není. Jdu spát,“ řekl a znovu ulehl. My se na sebe s Pepou nevěřícně podívali. Zdálo se, že skřítky jsme viděli jen my.
Ze strachu jsme zatáhli závěs a společně ulehli do postele. Druhý den jsme odjeli domů s hlavou plnou otázek. Co jsme to na tom paloučku viděli? Skřítky? Nebo nějaký přelud? Nakonec jsme z výletu měli větší zážitek než náš malý vnuk.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
