Eliška (44): Podivná světla mě zavedla hluboko do lesa. Doteď nechápu, co znamenala a kdo mi pomohl z bryndy

Do lesa chodím často a s chutí. Pročistím si tam hlavu a zrelaxuji. Dá se říct, že tahle činnost patří k mým nejoblíbenějším. Jsem už tři roky rozvedená, žiju sama a opravdu zbožňuji, když se můžu jen tak projít a kochat se přírodou. Rázem zapomenu na všechny útrapy.

Mohlo by Vás zajímat:

David (34): V lese jsem uslyšel dětský pláč. Za týden se náš život otočil vzhůru nohama

Světla mě zavedla hluboko do lesa

Do lesa jsem zašla i onoho letního dne. Byl krásný podvečer, zkrátka čas jako stvořený na příjemnou procházku. Neváhala jsem proto ani vteřinu a vyrazila do svého oblíbeného borového lesa, jenž se nachází nedaleko mé chalupy. Ušla jsem asi půl kilometru a najednou dostala hroznou chuť na borůvky.

Uhnula jsem z cesty a hledala modré bobule, když jsem si najednou všimla něčeho podivného. Přede mnou v dálce zářila jakási červená světla. Velice ostře. Na rovinu říkám, že jsem nikdy nic podobného neviděla. Zajímalo mě, co to je, a snažila se tomu přijít na kloub.

Ušla jsem zhruba dvě stě metrů, ale světla zářila dál ve stejné vzdálenosti a já se k nim nijak nepřibližovala. Vzdala jsem to a rozhodla se vrátit na cestu. Jenže když jsem se ohlédla za sebe, polil mě studený pot. Vůbec jsem nevěděla, kudy zpátky! Ocitla jsem se poměrně hluboko v lese a neviděla kolem sebe nic než stromy.

Riskla jsem to, prostě se obrátila a šla přibližně stejnou cestou nazpátek. Prodírala jsem se lesem asi deset minut, ale cesta nikde. „Do hajzlu,“ láteřila jsem a do očí se mi hrnuly slzy. Zkusila jsem změnit směr, ale marně. Bloudila jsem lesem a nevěděla si vůbec rady. Pomalu se přitom začínalo stmívat.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (61): Zabloudila jsem v lese a propadla panice. Najednou jsem před sebou uviděla záhadnou postavu

Zachránila mě šipka z borové kůry

Už jsem se smiřovala s tím, že tu strávím noc, a přepadaly mě ty nejčernější myšlenky, když jsem pár metrů před sebou spatřila jakousi hromádku. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že to je šipka sestavená z borové kůry. Ukazovala doprava. Nechápala jsem, ale naposledy zkusila štěstí a vydala se vpravo. A udělala jsem moc dobře! Po zhruba pěti minutách jsem našla cestu z lesa a došla až k chalupě.

Když jsem se vysprchovala a vzpamatovala se, intenzivně jsem dumala, co ta podivná světla znamenala, proč jsem zabloudila a jaká dobrá duše mi pomohla z lesa ven. Odpověď neznám ani po dvou letech, i když se mi od té doby už nic podobného nepřihodilo. Na procházky do lesa jsem ale nezanevřela a vychutnávám si je dál.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dagmar (24): V lese jsme spatřily dávno ztraceného chlapce. I po smrti je zoufalý a volá o pomoc

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.