Facebook
Instagram
Paní Marie se podělila o neobyčejný zážitek. Když se jednoho dne blížila bouře, na obloze spatřila tvář, kterou neviděla už dlouhé roky. V jednom mraku totiž poznala svou maminku...
Já vím, pořád jsem skuhrala, že léto plné bouřek a deště není pořádné léto. Ale teď už to vidím jinak. Díky jedné bouři jsem mohla opět spatřit maminku. Jsem přesvědčená o tom, že mi poslala pozdrav z nebe...
Rodiče mi pořád chybí
V mládí jsem se nikdy nezamýšlela nad tím, jak dlouho budou žít moji rodiče. Prostě tady byli. Lépe řečeno doma, protože já se odstěhovala. Nejdříve na internát, pak jsem měla podnájem s přítelem, kterého jsem si později vzala.
Když mi bylo čtyřicet, přišla jsem o tátu. Byla to ohromná rána. Nikdy by mě nenapadlo, že tady najednou nebude. To už jsem měla vlastní rodinu, takže jsem se měla o koho opřít. Ale co máma? Ta zůstala sama. Nějakou dobu bydlela u nás, pak se vrátila do starého bytu, kde jsem kdysi vyrůstala, a žila tam dál.
Já měla dost starostí s dětmi a prací, takže jsem vlastně byla ráda, že se dokáže o sebe postarat, i když zůstala sama. A opět to bylo tak, že roky utíkali a já prostě počítala s tím, že máma pořád existuje. Před třemi lety ale zemřela i ona. Bylo mi hrozně. Až tehdy mi došlo, že jsem ji sice měla moc ráda, ale měla jsem svůj život. A ona se v něm objevila jenom někdy. Když přišla na návštěvu, nebo když jsme jí dali děti na prázdniny. Teď je pryč a moc mi chybí. A táta taky...
Na obloze jsem viděla maminku
Po maminčině smrti jsem si řekla, že musím zpomalit. Rodinu a přátele mám na prvním místě, až pak je práce nebo nějaké nepodstatné starosti. Byla to ale draze zaplacená lekce, protože jsem nejdřív musela ztratit oba rodiče. I proto na ně často myslím, hlavně na maminku.
Když se před pár dny náhle zatáhlo a obloha byla plná tmavých mraků, seděla jsem u okna a pozorovala, jak se blýská. Bylo na tom něco fascinujícího, něco, kvůli čemu jsem nemohla odtrhnout pohled. Pak moji pozornost upoutal jeden bouřkový mrak. Zdálo se mi, že v něm vidím něco povědomého. Jen jsem dlouho nemohla přijít na to, co by to mohlo být.
A pak, jako blesk z čistého nebe, mnou projelo poznání. V tom oblaku jsem viděla tvář, kterou jsem měla hrozně ráda. Byla to tvář mé maminky. Cítila jsem, že mi srdce rychle buší a do očí se mi tlačí slzy. Maminka byla už mnoho let po smrti, ale já ji pořád měla v srdci. To, co jsem viděla na obloze, bylo jako pozdrav z nebe. Cítila jsem, že je jistým způsobem u mě...
Maminka mi poslala pozdrav z nebe
Koukala jsem na oblohu a tiše se mamince omlouvala za to, že jsem ji tolik let ignorovala. Kéž bych to mohla napravit... Zdálo se mi, že se tvář na obloze smířlivě usmála, jako kdyby mi naznačovala, že se tím nemám trápit.
A po chvíli ty výčitky svědomí, které jsem dlouho pociťovala, postupně zmizely. Díky, mami, že se na mě nezlobíš...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
