Facebook
Instagram
Tomáš má neobvyklý problém. Jako mladý kluk poničil s partou několik náhrobků. Tomáše to pronásleduje dodnes. Jakmile vstoupí na hřbitov, začnou po něm jít duchové, kteří mu to nikdy neodpustili...
Pubertu jsem měl trochu bouřlivou, ale v podstatě jsem udělal jenom jednu velkou hloupost, které lituji dodnes. Bylo mi patnáct let a s partou jsem se večer vybral na hřbitov. Udělali jsme tam něco, co mě pronásleduje dvacet let.
Vyrazili jsme na hřbitov
Byli jsme zvídaví a neposední kluci. Pořád jsme něco podnikali, lezli sousedům do zahrad a obírali, co zrovna dozrávalo. Jednou jsme si půjčili motorku chlápka, který se tak zlil v hospodě, že málem netrefil domů. Přišlo nám líto jeho opuštěného stroje, tak jsme se trochu povozili... A ráno jsme se bavili tím, jak pobíhá po vesnici a snaží se rozpamatovat, kde večer zaparkoval.
Jednou jsme se rozhodli, že uděláme něco, co pořádně prověří naši odvahu. Vzešlo to vlastně z jakéhosi hecování. Rozhodli jsme se jít na hřbitov. To sice nezní tak složitě, ale někdo navrhnul, že vyměníme náhrobky alespoň na dvou hrobech.
Dnes už vím, že je to totální neúcta, ale tehdy jsem se popadal za břicho při představě zmatených lidí, kteří přijdou navštívit své blízké. A už také vím, že jsme si zahrávali s něčím, co je lepší nechat na pokoji. Ale nemůžu to nijak napravit.
Udělal jsem něco moc špatného
Pamatuji si, jak jsme tehdy byli všichni nervózní, jenže nikdo nechtěl cuknout. Zkusili jsme zvednout jeden náhrobní kámen, ale překvapilo nás, jak moc je těžký. Moc nám to nešlo. Tehdy mě napadlo, že se musím vytáhnout před kluky. Naklonil jsem kámen, ale pak jsem dostal strach, že mi spadne na nohu. Pustil jsem ho a uskočil. Kámen spadl na vedlejší hrob, roztříštil se a povalil i malý náhrobní kámen, který byl tak starý, že slova na něm už nešlo přečíst.
Ztuhli jsme a rázem byly pryč i poslední zbytky odvahy. Jako jeden muž jsme se otočili a pádili pryč. Bylo vlastně jedno kam, hlavně ať nejsme na hřbitově. To bylo v pátek. O víkendu bylo špatné počasí, takže jsme všichni zůstali zalezlí doma. Neměl jsem odvahu zavolat někomu z kluků, bál jsem se mluvit o tom, co jsme provedli.
Mám pocit, že jsme byli bledí ještě v pondělí ve škole. O tom, co se stalo na hřbitově, jsme už nikdy nemluvili. A já bych na to zapomněl. Jenže na podzim přišel listopad a dušičky. A když jsem šel s rodiči na hřbitov, hned za bránou se mi udělalo špatně. Měl jsem pocit, že kolem mě poletují stíny a něco se mě snaží chytit za ruku. Zapotácel jsem se, zadrmolil překvapeným rodičům několik slov a vyšel ven. Tam to všechno najednou skončilo. Po chvíli jsem se pokusil vrátit na hřbitov, ale dělo se to znovu...
Na hřbitově mě čekají duchové
Kvůli jedné nerozvážnosti už na ten hřbitov nikdy nemůžu vejít. Pokaždé, když jsem se pokusil přinést květiny na babiččin hrob, se ke mně začali blížit duchové. Cítil jsem jejich chladné doteky a slyšel hlasy, které mi připomínaly, co jsem způsobil. Snažil jsem se omlouvat, prosit a žadonit, ale nic nepomohlo.
Rodina se na mě dodnes zlobí, že nechodím na hřbitov. Kromě babičky už tam leží i děda a strejda. Bojím se, co bude, až mi zemřou rodiče. Zkusil jsem jim navrhnout, jestli si nepořídí hrobové místo v jiné vesnici, ale koukali na mě jako na blázna. Děsím se dne, až budu muset jít na hřbitov kvůli tátovi nebo mámě. To bude můj konec...
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
