Ivana (73): Malý chlapec na hřbitově mi dal vůli žít dál. Upozornil mě na něco, co už jsem vnitřně dávno tušila

Poté, co mi zemřel manžel Stanislav, jsem se nemohla zbavit pocitu, že je pořád někde kolem. Z rodiny jsem ale byla jediná, kdo to tak měl. Bála jsem se, že přicházím o rozum. Bála jsem se sebe samotné. Myšlenku, že jsem blázen mi pomohl rozbít až jeden malý chlapec na hřbitově. Viděl totiž ducha mého zesnulého manžela.

Mohlo by Vás zajímat:

Čeněk (31): Babička tvrdila, že stále žije se zesnulým dědou. Stačilo mi u ní strávit jednu noc, abych pochopil

Manžel odešel jako první

Se Standou jsme spolu byli více než čtyřicet let. Zažili jsme jak to dobré, tak to zlé. Jedno ale bylo jisté. Milovali jsme se. Byl pro mě kamarádem, manželem, přítelem i milencem. Stáli jsme si bok po boku celý život. Nikdy jsem si neuměla představit, že přijde den, kdy se budeme muset rozloučit. Tak se tomu stalo před rokem a půl.

Manžel byl o deset let starší než já. Když dostal zákeřnou a doposud nevyléčitelnou rakovinu, bála jsem se nejhoršího. Standa ale neměl v plánu se nemoci podat. Svůj boj ale nakonec prohrál.

Vždycky jsem si myslela, že umřeme spolu. To, že odešel jako první, mě velmi ranilo. Ze dne na den jsem si připadala opuštěná a zbytečná. I když se celá rodina snažila, k tomu, aby zaplnili moje srdce zející prázdnotou, to nestačilo. Zůstala jsem bydlet v našem domečku a doufala, že ta ukrutná bolest časem otupí.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (24): Máma mi řekla, že můj otec rodinu opustil. Pravdu jsem zjistil až po letech, potkal jsem ho na hřbitově

Malý chlapec na hřbitově

Už pár měsíců po pohřbu jsem často měla pocit, že manžela cítím. Třeba když jsem prošla kolem křesla, kde tak rád sedával. Nejednou se mi stalo, že jsem zakopla o něco neviditelného. Jako by v těch místech měl nohy. Jindy, když jsem se vracela za tmy domů, svítila v jeho pokoji lampička. Sotva jsem vešla, světlo zhaslo.

Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Vím, jaká moje rodina je. Všichni by to svalovali na stesk. Já však někde uvnitř sebe cítila, že tu Standa pořád je. Na hrob jsem mu chodila zpravidla jednou měsíčně. Hřbitov leží v odlehlé části vesnice a není možné, abych tam chodila denně.

Většinou jsem tam chodila na večer, kdy jsem měla jistotu, že tam nikdo nebude. Ráda jsem sedávám u jeho hrobu a povídám si s ním. Při mé poslední návštěvě se stalo něco, co mi pomohlo bojovat s tou bolestí. Seděla jsem u manželova hrobu a kolem neustále pobíhal malý chlapec. Lezl mi na nervy, ale křičet jsem na něj nechtěla.

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (35): Na půdě u babičky nás čekalo velké překvapení, setkání s dávno zesnulým dědou

Chlapec mi pomohl vidět zesnulého manžela

,,Ten pán s lžící v ruce se na vás směje,“ zvolal mi za zády. ,,Jdi pryč, chlapče, tady není hřiště,“ okřikla jsem ho. ,,Teď se zase usmál. A proč má v ruce tu lžíci?“ nedal mi pokoj. ,,Jaký muž? Kde ho vidíš?“ zeptala jsem se. ,,Tady, za tou deskou,“ řekl a běžel mi místo ukázat. ,,Vy ho znáte?“ otázal se a já najednou uviděla mlhavou postavu, jak sedí na zemi a směje se. Byl to vážně můj Standa.

Chlapec stále dotíral otázkou, proč má v ruce tu lžíci. ,,Každé jídlo jedl výhradně lžicí,“ špitla jsem a vzpomněla si, jak moc mě tím manžel vytáčel. V tu chvíli mi došlo, že nejsem blázen. Ty pocity, které jsem doma měla, byly opravdové. To, že ten malý chlapec mého muže viděl, pro mě byla jasná zpráva. Říká se totiž, že malé děti vidí víc, než si myslíme. Teď každý večer usínám s blaženým pocitem, že je manžel pořád někde poblíž.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (24): Po kamarádčině smrti se mi zdály zvláštní sny. V nich mi prozradila, že pořád žije

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.