Silvie (23): V noci jsme si zkrátili cestu přes hřbitov. Zažili jsme tam něco zatraceně děsivého

Hřbitov je pro mě místem, kde se cítím dobře. Nikdy jsem se na něm nebála. Loni na podzim tomu ale bylo jinak. S přítelem jsme tam spatřili světlo ve tvaru koule a dost nás to vyděsilo. Myslím, že se nám někdo snažil dát najevo, že tam nemáme co dělat.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (73): Malý chlapec na hřbitově mi dal vůli žít dál. Upozornil mě na něco, co už jsem vnitřně dávno tušila

V noci jsme si zkrátili cestu přes hřbitov

Nevím, jak to máte vy, ale já mám hřbitovy ráda. Ten klid, který tam panuje, mě pokaždé nabije. Ráda se jím jen tak procházím a přemýšlet nad životem. Místo, kde se hřbitov nachází, je třeba uctívat a chovat se na něm se vší pokorou. A i když jsem to svému příteli Milanovi (25) několikrát zdůrazňovala, neposlechl mě.

Stalo se tak loni na podzim. S přáteli jsme se vraceli z vesnické zábavy. Milan měl docela upito a cesta s ním byla zdlouhavá. V jednom kuse zastavoval a opile hulákal. Vzhledem k tomu, že už bylo kolem půlnoci a děsná zima, rozhodla jsem se pro zkratku. ,,Vezmeme to přes hřbitov, bude to kratší,“ navrhla jsem.

Druhá dvojice, která šla s námi, dala jasně najevo, že se bojí a raději půjde delší cestou. Milanovi to v jeho stavu bylo jedno a šel se mnou. Ještě než jsme na hřbitov vstoupili, připomněla jsem mu, jak je třeba se tam chovat. ,,Hlavně neřvi a buď potichu,“ zdůrazňovala jsem mu a on kýval.

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (19): V noci jsem ukradla svíčku z dětského hrobu. Velmi rychle jsem zjistila, jaká to byla chyba

Kolem nás se rozezněly hlasy

Otevřela jsem pomalu železná vrata a v tichosti postrčila usínajícího Milana, aby vstoupil. ,,Žádný hlouposti, jasný?“ opakovala jsem mu a on se mi vysmál. ,,Nebo co? Vyleze z hrobu nějaká zombie?“ pronesl a přišel si velice vtipný. Po pár metrech se stala první podivná věc. Ta vrata, kterými jsme prošli. No, jak to říct. Ona se sama velmi rychle a prudce zabouchla.

Já celá zkoprněla a zmocnil se mě strach. Milan už také nebyl tak vysmátý. Skoro se zdálo, že tím, co viděl, v minutě vystřízlivěl. ,,Jdeme,“ řekl a udělal gesto, abych byla potichu. Hřbitov byl zahalený do tmy. Jediné, co nám místy svítilo na cestu, byl měsíc.

Pak si Milan začal zpívat. A to dost nahlas. ,,Buď ticho, sakra,“ vyštěkla jsem na něj. ,,Nebuď tak upjatá,“ obořil se na mě a dál si něco vyřvával. Pak ho napadlo, že se posadíme na lavičku a budeme si povídat. Sotva jsme dosedli, v těsné blízkosti jsme uslyšeli hlasy. Byly jich snad stovky, ne-li tisíce.

Mohlo by Vás zajímat:

Saša (19): Neuctivé chování na hřbitově se nám krutě vymstilo. Nejvíc to odnesl kamarád Ondra

Zjevně jsme na hřbitově nebyli vítáni

,,To děláš ty?“ zeptal se Milan. Já jen zakroutila hlavou. Pak jsem na konci hřbitova spatřila světlo ve tvaru koule, jak lítá vzduchem. ,,Tady končí sranda. Musíme pryč,“ řekla jsem a drapla Milana za ruku. Rychlým krokem jsme pelášili k druhé bráně. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného než z toho místa zmizet.

Hlasy zesilovaly, navíc zněly víc než nepřátelsky. Zrada přišla v momentě, kdy jsem sáhla na kliku brány a chtěla otevřít. Byla zamčená. Milan ukázal na zeď. Na nic jsme nečekali a rychle ji přeskočili. Dopadli jsme do trávy. Světlo vzlétlo nad nás, na malý moment se zbarvilo do ruda a odletělo. ,,Tak tudy už nikdy nepůjdu,“ odfrknul si Milan. Musím uznat, že to bylo tak strašidelné, že mi z toho běhá mráz po zádech ještě dneska. Na hřbitov už jedině za světla.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Olga (61): Na hřbitově se mi stala zvláštní věc. Už tam nikdy nezůstanu do tmy

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.